Slepé skvrny české kunsthistorie II – Otakar Novotný
Patnáctého února byl za účasti generálů, politiků a novinářů slavnostně představen nově zrekonstruovaný maják na vojenském letišti Praha – Kbely. Média se zajímala o výšku věže (43 m), o datum jejího vzniku (1927–8) i o sílu dnes již demontovaných reflektorů (svítivost 1000 svíček). Tak trochu se ovšem zapomnělo na autora kbelské kulturní památky. Zůstalo tedy na NeKultuře, aby k této příležitosti připravila krátký článek o osobě architekta Otakara Novotného (1880–1959), muže, o němž veřejnost mnoho neví, ačkoli patří mezi absolutní špičku české architektury první poloviny 20. století, muže, jenž si zaslouží naši pozornost nejen kvůli kbelskému majáku.
Otakar Novotný začal tvořit kolem roku 1900. V ateliéru Jana Kotěry na VŠUP vstřebal stylové podněty secese a moderny, které kolem roku 1908 přetavil do vlastního originálního výrazu. Pod vlivem architektů Berlageho (burza v Amsterdamu) a Macintoshe (škola v Glasgow) začal navrhovat budovy s plošnou fasádou z režného zdiva. Ozvuky secese se pak v jeho pracích projevovaly v užití jemného cihlového ornamentu, založeného na kontrastní barevnosti jednotlivých pruhů fasády, na bílé glazuře či na pootočení cihel o 45°. V tomto duchu vytvořil Novotný několik opravdu pozoruhodných realizací. Nejznámější z nich je Štěncův dům (1909) v Salvátorské ulici, který jako by na Staré Město pražské přiletěl z Anglie či Holandska. Za zmínku určitě stojí také Sequensova vila pod Vyšehradem (1912), jejíž propracovaný cihlový dekor vyvolává dojem, jako by byla ušita z manšestru.
V pozdějších letech se v Novotného návrzích objevují rysy snad všech dobových architektonických směrů – kubismu (Učitelské domy v ulici Elišky Krásnohorské na Starém Městě, 1919–21), rondokubismu (bytový dům v Kamenické ulici v Holešovicích, 1922–23), purismu (továrna čokoládovny Orion na Vinohradech, 1925), konstruktivismu (maják v Kbelích, 1927–8), funkcionalismu (budova SVU Mánes na Masarykově nábřeží 1929–30) a nového klasicismu (palác Steinský-Sehnoutka v Hradci Králové, 1928–29). Rozhodně ale nelze tvrdit, že by Novotný pouze kopíroval cizí umělecké vynálezy. Se zřetelem ke svým starším zkušenostem stylové tendence dále rozvíjel a navzájem kombinoval.
Toto zajímavé míšení forem si můžeme ilustrovat na příkladu poměrně neznámé Novotného vily v České Skalici (Vila Čerých, 1924). V její podobě se totiž vedle dekorativního užití oblouků, typického pro rondokubismus a art deco, objevují prvky geometrické moderny (síťový ornament stropů v interiéru, režná cihla jako dominující materiál), nového klasicismu (ústřední hala spojená honosným schodištěm se zahradou) i funkcionalismu (jednoduché kvádrové řešení základního objemu stavby).
Novotný nebyl nenápadným umělcem, který ve skrytu svého ateliéru rozkresluje architektonické návrhy. Byl osobou intenzivně napojenou na širší kulturní, společenský i politický kontext své doby. Originálním způsobem přetavil umělecké a politické impulsy přelomu 19. a 20. století, a to nejen v pracích architektonických, nýbrž i v teoretických či edukativních. Byl zakladatelem časopisu Styl, Společnosti architektů, Svazu československého díla, Syndikátu výtvarných umělců a Organisace československých výtvarníků, dvakrát byl zvolen předsedou SVU Mánes a dlouhá léta vedl také ateliér na VŠUP. Jeho teoretické práce, publikované v dobových odborných periodikách (Styl, Volné směry), jsou nedocenitelným pramenem k pochopení vzpoury mladé generace architektů (Novotný, Gočár, Janák…) proti měšťáckému historicko-secesnímu projevu generace předešlé (Schulz, Balšánek, Polívka…).
Povaha díla Otakara Novotného, ve kterém se bez jasné chronologické následnosti mísí mnoho různých stylových tendencí, zapříčinila jeho těžkou zařaditelnost do pojmových škatulek. Jeho práce se příčí systematizaci, a to je také asi důvod, proč k jeho osobě neexistuje žádná relevantní sekundární literatura, o monografii nemluvě. Pokud je však přeci jen zmiňován, často bývá označován za umělce, který pouze a navíc s jistým zpožděním využíval cizích vymožeností. Za skutečně přínosné se proto považuje pouze dílo jeho prvního cihlového období (1908–1912), které se v kontextu jeho práce jeví jako jediné opravdu původní. Myslím si, že je na čase podobné názory revidovat. Dějiny umění nechápu jako nějaký jednosměrný evoluční proud, ve kterém je třeba přinášet na oltář pokroku stále něco nového, a proto je pro mě často mnohem cennější dílo umělce, jenž stylové tendence osobitým způsobem transformuje. Přesně takovým umělcem Otakar Novotný je.
