Slepé skvrny české kunsthistorie IV – Wenzel Hablik

Mostecký rodák Wenzel Hablik patří mezi umělce, již své dílo vytvářeli mimo hlavní umělecká centra a skupiny. Bez větší snahy vyrovnávat se s dobovými tendencemi se snažil nacházet podnětná umělecká témata i možnosti jejich výtvarného vyjádření. Na okraji dobové produkce, rozkročen mezi dvěma národy i státy (od roku 1907 tvořil v severoněmeckém Itzehoe), malířsky rozvíjel své fantaskní vize, aniž by se jednoznačně a natrvalo přiklonil k nějakému formálnímu směru první poloviny 20. století. Stylové nálepky mu byly přisouzeny až dodatečně, a díky nim se také vyšvihl mezi respektovanou uměleckou elitu. Evolucionalisticky orientovaná věda v něm totiž objevila jednoho ze zapomenutých průkopníků abstraktní malby a vypálila mu cejch jedinečnosti a progresivity. Stalo se tak v Německu a pro Němce je proto Hablik velikánem první kategorie. Tvrzení, že je Hablikova malba malbou abstraktní, je ovšem tvrzením dosti pochybným.

Hlavním inspiračním ohniskem jeho tvorby se staly totiž předměty zcela konkrétní. Pod vlivem prostředí, ve kterém vyrůstal, oblasti těžby v severočeských pánvích, a výprav do Alp, začal se zajímat o horniny – o jejich struktury a symbolické obsahy. Středobodem jeho tvorby se pak stal krystal, příklad tvarové čistoty a dokonalosti, magický objekt pravidelných tvarů, jenž vznikl za pomoci těžko pochopitelných přírodních procesů.

Hablikův zájem o krystalické formy nebyl motivován snahou o kubistické prostorové dekompozice. Nevedlo k němu ani úsilí vyjádřit emocionální účinky čistých barev a tvarů, typické pro dobové abstrakcionisty, jako byli Kandinsky a Malevič, kteří svůj postoj zachytili v některých teoretických spisech (O duchovnosti v umění, Suprematické zrcadlo). Kořeny Hablikovy tvorby sahají do starších dějinných vrstev. Hledejme je na přelomu století v podhoubí symbolismu a dekadence, kdy čelil osamocený umělec-poutník mystériu světa, plného starých legend a mýtů, tajemství kosmu či záhadné identitě lidské bytosti. Pokud bychom přeci jen chtěli nalézt jinou uměleckou osobnost, která kráčela podobnými cestami jako Hablik, byl by to František Kupka, jehož raná fascinace horskými štíty se stejně jako u Hablika projevovala i v jeho pozdější vrcholné tvorbě, tíhnoucí k abstrakci.

Krystaly chápal Hablik jako ideální předobrazy budoucnosti lidstva. Jde v podstatě o ideální architekturu a architektura měla dle dobových úvah zpětně ovlivňovat společnost, jež ji má užívat. Hablik tak v obrazech i utopických návrzích staveb vyjadřoval touhu po lepším, krásném a pravidelně uspořádaném světě. Nejedná se však o chladné racionální koncepty, jaké přinášela levicová avantgarda (u nás zejména teoretik konstruktivismu Karel Teige). Vše prostupuje vyhrocený duchovní podtext. Krystalické stavby směřují jako gotické věže k výšinám – vstříc bohu, kosmu a nekonečnosti.

Wenzel Hablik zanechal v českém a německém uměleckém prostředí nesmazatelnou stopu. Podobně jako Františku Kupkovi se mu podařilo propojit starší umělecké tradice (zejména symbolismu) s průkopnickou malířskou formou. Za jeho díly však nestojí promyšlená, vykalkulovaná koncepce, která by toto spojení cíleně předpokládala. Cítíme z nich Hablikovo dlouhé intimní hloubání nad světem, společností a kulturou. Samotný výsledek pak připomíná spíše poklidnou filozofickou úvahu než pompézní kanonádu z děla moderního malířství. Zapomeňme na to, že Hablik stojí kdesi na začátku vývojové řady abstraktních malířů. Uměřená, do sebe obrácená povaha jeho díla, ukrývající mnoho skrytých významů, stojí za naši pozornost mnohem více.

.:Předcházející díl:.