10. Salon Obce architektů – ostudné jubileum

Výstava mně mimoděk připomněla nechvalně známou publikaci „Kdo je kdo v české architektuře“. Za odstaveček se svým jménem zaplatíte redakci tisícovku, za fotku ještě něco navíc. A pak jste ovšem pan někdo, zakázky se vám hrnou a známí vám volají, že jste už dlouho nezašli na kafe. Salon obce architektů funguje na stejném principu, má však přece jen tu malou výhodu, že zde dobré od špatného oddělí celkem jednoduše i laik. A i laik bude velmi zklamán, co je to celé za drzý humbuk, který se tváří bůhvíjak světoborně. Za padesát nebo šedesát korun, které zaplatíte u pokladny, si totiž v Belvedéru prohlédnete tak akorát nekoncepční, nesrozumitelnou a nezáživnou plejádu prací vesměs průměrných českých architektů. A to je pro českou Obec architektů více než špatná vizitka.

Výstava má tři patra a dvě kategorie. V horní části se prezentují ateliéry v prostoru vymezeném dřevěným rámem 3x3x3 metry a jeden by skoro řekl, že to není vůbec špatný nápad. Co víc si může architekt přát, než moci pracovat se zajímavým, netradičním prostorem, aby jej přivedl k obrazu svému a především aby jím oslovil příchozího návštěvníka? Zdá se, že cokoliv. Většina vystavujících totiž potenciál prostoru až trestuhodně zabila, nebo příchozí přinejmenším odradila svou nabubřelou odtažitostí. Co si například pomyslet o ateliéru, jehož prezentační kostce dominuje černobíle-umělecká fotografie majitelů? Anebo o jiném, kde pouze dokola běží úžasné vizualizace připravovaných děl (a pak také pochybný dokument, kterému pro hluk linoucí se ze sousední kostky není vůbec rozumět)? Kde je dialog, kde je ono slibované nahlédnutí pod pokličku? Mohou se návštěvníci k architektuře vůbec nějak vyjádřit, nebo musí pouze obdivně hledět? Proč nejsou v kostkách skicáky a tužky, proč se tu vůbec nikdo s nikým nebaví? Proč se vůbec za výstavu musí platit a proč jsou dveře Belvederu zavřené? A proč jsou přes židle v kostce simulující náladu ateliéru přehozeny bílé pláště, ačkoliv dnes už tak nikdo nerýsuje? Těžké otázky. Ale co bychom nechtěli. V kostkách nevystavují ti nejlepší čeští architekti, kteří udávají směr, nýbrž jen a pouze ti, kteří byli ochotni za metr čtvereční zaplatit 3 000 korun, tedy za kostku 27 000. Slušná pálka.

Jsou zde však i ti chudší, a těch je valná většina. Je jich dokonce tolik, že jsou v suterénu letohrádku namačkáni jeden vedle druhého, až má člověk pocit, že tu bylo dosaženo určitých minimálních rozměrů. Za plachtu 70x100 cm je to tentokrát tisícovka, studenti platí polovic. Kvalita je velmi rozdílná, někdy až směšně špatná, jindy na vás nudně a dutě hledí fasády domů známé z odborných časopisů. Ničemu zde není dán prostor, nic zde nevyniká, ba naopak všechno zaniká, návštěvník se pohybuje podivným podzemním archivem odložených posterů. Jistě, proběhly zde nějaké přednášky, ale ty probíhají ledaskde. A ano, vystavují zde na okraj i lidé zcela mimo obor architektury. Módní návrhářství, design, nikoli pouze průmyslový. Je to však plus? Ke zmatku jen další zmatek.

Ve výsledku sice nemůžeme s klidným svědomím říci, že vše, co je zde k vidění, je špatně a hodné zavržení. Špatná a hodná zavržení je ale expozice jako celek, pro což neexistuje žádné pádné ospravedlnění. Návštěvníkovi je skutečně jedno, že se jedná pouze o jakési „béčko“ druhé výstavy, kterou Obec architektů pořádá, slavné Grand Prix. Není totiž pravda, že není kde brát. A není pravda, že by na tom tuzemská architektura byla tak špatně, jak to vypadá. Chtělo by to jen více zodpovědnosti a méně komerce. Například nabídnout alespoň nějakou tu kostku špičkám české architektury zadarmo. Přijali by však pozvání? Po letošním ročníku to bude myslím přemlouvání více než těžké.

10. Salon Obce Architektů
Letohrádek královny Anny – Belveder
4. října–10. listopadu
Denně mimo pondělí, 10–18 hodin