100 let českého hokeje aneb hokej v budce

Památným dnem, k němuž by se měla upřít pozornost, je 11. prosinec 1908, kdy byl založen Český svaz hokejový. Nikoli proto, že by se tehdy něco ze dne na den změnilo. Vždyť, jak výstižně dodává ředitel projektu a šéf výstavy Vojtěch Scheinost, „fenomén hokeje není jenom o těch úspěších a není jenom o těch mediálních hvězdách, ale je především o těch klucích, který prostě šudlaj hokej na rybníku za vesnicí a ze kterejch se potom stávaj tyhlety veliký hvězdy“. Poznamenejme, že na začátku minulého století kluci z vesnice nemohli o založení nového svazu ihned zvědět. Telefon nebyl tolik rozšířený, ostatně komu by volali, a televize jakbysmet. Ještě nějaký čas zřejmě šudlali ostošet bandyhokej, tehdy populární hru s míčkem a zahnutými holemi, aniž by věděli, že je to demodé. Zmíněné datum je důležité z jiného důvodu. Nová generace, která svaz zakládala, se zhlédla v kanadském ice hockeyi. Nutně tak stanuly proti sobě dva principy. Lapidární, ale o to palčivější otázka zněla takto: míčkem a holí, nebo pukem a hokejkou? Kdo zvítězil, víme dobře. Založení svazu lze zpětně vnímat jako zatlučení prvního hřebíku do rakve bandyhokeje v Čechách.

Někde v té době je možné hledat počátek některých výrazů, které se postupně včlenily do hovorového jazyka. Jedná se o slang úzce vázaný na sportovní prostředí. Existují názory, které se nezdráhají přiřknout těmto slovním spojením argotový nádech. Avšak vzhledem k tomu, že většina z nich má téměř neškodný význam, navíc nikterak nesouvisející se zločinem, vždyť šlo jenom o výtržnosti, my tyto teorie pomineme. Jisté je, že jakmile bandymilovní hráči ucítili nebezpečí, jež plynulo ze stoupající obliby kanadského ice hockeye, pokoušeli se tento sport různými více či méně sofistikovanými metodami denunciovat. A když zjistili, že posměšky nestačí, přešlo se k útoku silou. Vzhledem k tomu, že v té době nebyl ani internet, ani televize, měli nezanedbatelný časový skluz, což se pak plně projevilo o sto let později, tedy dnes, kdy o nich skoro nikdo neví.

Hráči bandyhokeje ve snaze zvrátit osud utvořili organizované „bandy“, neboli spolky, které nevybíravě ničili ice hockeyovým nadšencům kluziště. V té době to byl na vesnici téměř výhradně místní rybník. Nejdříve se jejich akce odehrávaly v noci a vyznačovaly se nadměrně častým vysekáváním průduchů pro ryby. Postupně se ale nepřátelství vyhrocovalo, až se přešlo k denním šarvátkám, při nichž se různými rypadly a škrabadly znehodnocovala skluzná plocha po celé ploše. Odtud pochází výraz „hledět z ledu“, který zprvu pojmenovával výraz nepochopení na tvářích ice hockeyistů, který vrhali za bandyhokejisty prchajícími z poškozeného ledu. Nelichotivé označení bylo postupně doplňováno. Do naší doby se zachovala už jen košatější varianta, jakási do absurdnosti dovedená hříčka „čučet jak puk z ledu“.

Nutno zdůraznit, že se jednalo o sebedestruktivní záškodnickou činnost. Bandyhokejisté totiž ničili zároveň i plochu pro své hry. Tato dvojznačnost, rozporuplnost vyhnaná až na hranu normálnosti, zřejmě stupňovala jejich agresivitu. Někteří se vyčleňovali ze společnosti, nemyslíce na důsledky svých činů. Lidé, zvláště pak ženy a matky, které většinou nedávaly přednost ani jedné variantě hokejové hry, si stěžovali, že výtržníci na nic jiného nemyslí. Z toho vzniklo rčení má „hokej v budce“, do nějž kongeniálně proniklo o mnoho let mladší označení hlavy, „budka“. Jde o úkaz naprosto nepochopitelný už jen proto, že „budka“ ve významu hlavy nepochybně souvisí s městským prostředím let čtyřicátých. Má co do činění s osamělostí člověka moderní společnosti, telefonními budkami a opuštěnými zastávkami, ve kterých se ještě dnes dlouze čekává na autobus.

Nyní je již zřejmé, proč se říká „bejt rovnej jako hokejka“. Škůdci se totiž kvůli zdvihající se vlně společenské nevole museli uchylovat k různým lžím, a ty jim na důvěryhodnosti nepřidávaly. Někteří dokonce zapírali svoji příslušnost k „bandy“, jen aby mohli i nadále aktivně ničit. Hra na dvě strany jim ovšem způsobovala bolest a vedla k nepříjemným duševním poruchám. Mnozí o nich prohlašovali, že to jsou ničemové, což zvláště ti pořádní nesli těžce.

Již byla řeč o košatém „čučet jak puk v ledu“. V této souvislosti stojí za zmínku zvláštní přesmyčka, která se týká významu slova „puk“. Puk byl sice jako součást konkurenční sportovní výzbroje zpočátku spojován s fenoménem ice hockeye. Nějakým nedopatřením ale takto začali být označováni bandyhokejisté, ačkoli se tomu mnohokrát zpěčovali a plamenně se ohrazovali. Význam zůstal zachován a dnes jej vnímáme v jeho poněkud zklidnělé variantě, podle níž je „puk“ pásek či chuligán.

Osud, to je „match“ bez předem známého výsledku. Často vede k na první pohled nesmyslným spojením. Stejně nesmyslný byl boj bandyhokejistů. Po pár letech to pochopili, situace se uklidnila a republiková reprezentace se konečně mohla nerušeně připravovat na mistrovství světa.

Pozoruhodně ztvárněnou připomínkou výše zmíněných událostí je výstava v Národním muzeu připravená oddělením dějin tělesné výchovy a sportu Národního muzea v Praze. Její myšlenková linka je vedena tematicky a historicky. Lingvistický exkurz, na němž se tak krásně ukazují počátky ledního hokeje u nás, byl bohužel opomenut, nejspíš z nedostatku místa. Návštěvníci si naopak mohou pročíst poutavé naučné tabule, prohlédnout si medaile a historické dresy. Pro umělecky založené je tu ve zdi expresivně pojatý originál sochy Ivana Hlinky, tak, jak vyšel v sádře z dílny sochaře Hanzlíka.

S povzdechem je nutné také konstatovat, že jiné státy se obdobného úkolu zmocnili daleko velkolepěji. Například v Švýcarsku, které tento rok slaví sto let švýcarského hokeje, se vyrobila výroční razítka, na nichž je vyobrazen puk mířící po zemi do brány. Pošta ho letos poprvé použila už 4. března. Nemluvě o výročních mincích. Proto je nutné exposici v Národním muzeu přivítat a zároveň připomenout, že udržování historického povědomí národa je nutné, dobré a cenné.