Andy Warhol, Disaster Relics – Pohříchu náhodný vzorek

Tisknout - Hodnocení článku:

So, 25. srpna 2007 / Autor: Vojtěch Poláček

Disaster Relics (ostatky katastrof) – tak zní téma právě probíhající výstavy Andyho Warhola v malostranském Muzeu Kampa. Lákavá nálepka dává tušit, že by se mohlo jednat o nový a neotřelý pohled na notoricky známé dílo notoricky známého autora. Bohužel jediné, co kurátoři do výkladu Warholova díla vnáší, je zmatek.

warhol_1 Neveliké expozici v přízemí Sovových mlýnů vládne jen těžko proniknutelný myšlenkový chaos. Pro autora typické velkoformátové sítotisky jsou tu doplněny jeho vlastními úvahami na téma smrti, emocionality, konzumu či médií. Konkrétní významová propojení mezi textem a výtvarným obrazem jsou však krajně zavádějící. Odosobněná mediální ikona – rozkročený Elvis s pistolí („Single Elvis“) – je například doplněna intimní úvahou o otupělém vnímání světa. („Než jsem byl postřelen, tak jsem si myslíval, že jsem přítomen spíš jen napůl než úplně.“)

Zmatečnost výstavní koncepce je nejvíce patrná z odstupu po prohlédnutí celého souboru. Těžko říci, jestli se jednalo o kurátorský záměr, či nikoli, ale vybrané Warholovy texty jsou mezi sebou v neslučitelném protikladu. Marilyn „potaženou“ výrazně warhol_2 tmavým rastrem doplňuje text, odhalující Warholovu fascinaci smrtí a jejím mediálním obrazem. („…Všechno co dělám, je asi smrt…“). Naproti tomu v řádkách, visících vedle popartově manipulovaných zátiší s lebkou, se Warhol vyjadřuje ke stejnému fenoménu s lhostejností („Smrt: Nevěřím v ni, protože už tu nejste, abyste si uvědomili, že nastala. Nemůžu o ní nic říct, protože na ni nejsem připraven.“). Podobně nejasně vyznívá Warholův vztah ke konzumnímu způsobu života, vztah pro pop-artového umělce naprosto zásadní. Na jednom místě expozice (vedle portrétních sérií Mao Ce-Tunga) oslavuje Warhol stádní myšlení člověka, jenž byl trhem a médii zbaven vlastní jedinečnosti („Chci, aby všichni mysleli stejně…“), na druhém se rozčiluje nad tím, jak média „naprogramovala“ po smrti Kennedyho všechny Američany do smuteční nálady (vedle obrazu Jaqueline Kennedy II). Stejně nejasně je na Kampě prezentován Warholův pohled na lidskou emocionalitu. Jednou umělec city proklamativně odsouvá na vedlejší kolej („Pořízení mého magnetofonu opravdu ukončilo jakýkoli můj citový život, který jsem vůbec kdy měl, ale byl jsem šťastný, že ho vidím mizet…“), když ovšem uvažuje nad emocionální silou „televizních zkušeností“, jsou pro něj tyto masově distribuované prožitky nadmíru důležité (vedle série elektrických křesel).

warhol_3 Ale abychom se přes záplavu detailů dopídili k jádru pudla. Nakonec všechny myšlenky, které jsem zde zmínil, mohou vést, bez ohledu na svoji vnitřní neslučitelnost, ke zdravým úvahám a polemikám. Nejbolestivějším nedostatkem výstavy ovšem zůstává neschopnost kurátora postihnout a rozvíjet vytčené téma (Disaster Relics). Až na několik fotografií zachycujících lidové bouře a autonehody sleduje návštěvník jakoby náhodný warholovský vzorek, ani o píď nevybočující z rámce konvenčně pojatých, netematických expozic. Ačkoli se pořadatelé pokoušeli dosáhnout vytčeného cíle trestuhodnými manipulacemi s významovými souvislostmi, zůstává celá výstava daleko před základním táborem.