Černá karlínská skládka se stává ekologickým problémem roku! – Prague Biennale 3

Pro recenzenta je takto nesourodá směs skutečně pekelným oříškem. Rád by ji uchopil do rukou a v celistvém stavu přinesl svému čtenáři, ona se mu ovšem potvůrka neustále rozpadá pod rukama. Více než koncepčně promyšlený soubor připomíná totiž pelmel Pražského Bienále neorganizovanou skládku moderního umění, kterou se beznadějně ztracený návštěvník prohrabuje a tiše doufá, že mezi bezcennými odpadky objeví nějaký silný zážitek, jenž si odnese domů. Pokud jste se však někdy snažili v kontejnerech ulovit nějaký ten zapomenutý poklad, jistě chápete, že to není úkol vůbec jednoduchý, a v karlínském železobetonovém chrámu se vám nepovede ani o chlup lépe.

Směsný odpad bývá pestrý, takže pro přehlednost v bodech: 1) geometrické kompozice pohrobků (hrobařů) abstraktní malby a minimal artu, 2) nicneříkající, ale gestické (!) cákance barev, 3) výkřiky přeangažovaných rebelů, vyřizujících si účty s válkou, konzumem a znuděným divákem, 4) zdlouhavá a nevypointovaná videa, 5) rádoby šokující, snad apelativní objekty (dva pejsci stažení z kůže) 6) zmatené reflexe odkazu komunismu, lavírující mezi zplošťujícími odsudky a „koženkovou nostalgií po kožence“… Vesměs tuny neupotřebitelného materiálu, který ve svém nitru jen těžko zrecyklujete. Mám proto tíživý pocit, že z černé karlínské skládky se stává ekologický problém roku. (V Malešické spalovně budou muset v září pořádně přikládat do kotlů a já budu první, kdo jim půjde dělat na výpomoc brigádníka.)

Svět ovšem není černobílý, a tak i nad hladinu fekálií občas vyplave nějaká ta lodička. Je potěšující, že poměrně silnou flotilou, sebevědomě brázdící „moře pod Žižkovem“, disponuje Československo. Pod vlajkou sekce Glocal Girls plaví se tu skupina českých a slovenských fotografek. Jejich zájem je z valné většiny upřen k reflexi obyčejného života obyčejných lidí či míst.

Sylva Francová například zachycuje obytné interiéry, do nichž projektuje jejich ženské obyvatelky v nejrozličnějších každodenních činnostech (cyklus Portréty ženy). Do jediného snímku je „namnožena“ vždy jedna konkrétní osoba v různých momentech (jak se obléká, odpočívá v křesle, prohlíží si knihy v knihovně…). Francové se tímto zvláštním rozmnožením času podařilo vytvořit vícepohledový portrét žen i prostorů, jež obývají.

Neméně podnětné jsou fotografie Kateřiny Držkové, jež doplňuje portréty beženců iluzivním pozadím, založeným na představách portrétovaných o ideální budoucnosti v nové domovině (Uprchlíci). Ze společenských outsiderů se tak rázem stávají zámožní občané obývající přepychové rezidence. Vyznění je dráždivě ambivalentní. Z fotografií cítíme rozpor mezi oběma propojenými skutečnostmi – hořkou pachuť nesplnitelného snu, autorka nás ovšem zároveň upozorňuje na absolutní determinaci jedince kontextem.

V podobném duchu se nesou práce jiné Glocal Girl Dity Pepe, nazvané „Portréty s muži“. Společně se svou malou dcerou se nechává fotit v různých prostředích, v různém oblečení a především s různými muži – fiktivními partnery. Chvíli je manželkou ocelářského bosse, chvíli zanedbaného podivína z maringotky. Proměny jsou dokonalé a nezbývá než souhlasit s autorčinou představou „divadelní podstaty světa“, ve kterém hrají klíčovou úlohu kostým, scéna a herečtí partneři.

Nadějně vyhlížejícím vstupem do celé expozice je také videoinstalace Lukáše Machalického Tetris, složená z několika kostek, z nichž na jednu je promítán záznam známé digitální hry. Vtipné, hravé dílko, v čistém provedení, s jasnou myšlenkou.

Abych nebyl nařčen z nekritického obdivu k umělcům mého národa, zmíním v následujícím odstavci jednu ze zahraničních prací, jež svojí úrovní vybočuje nad karlínský (pod)průměr. Jedná se o Graveyard Miklóse Mécse, Borbály Sáraie a Csaby Vándora, kteří v hale instalovali malý hrobeček obklopený rostlinkami rajčat a místo náhrobní desky na něj umístili televizor. Na něm probíhá záznam akce, při níž si umělci vybrali skutečný opuštěný hrob, na němž rajčátka vypěstovali a následně sklidili. Hrob zemřelého již přestal být pro pozůstalé atraktivním emocionálním dráždidlem, a tak byl takto využit alespoň k produkci zeleniny. V této lehce subverzivní instalaci maďarské trio připomíná konečnost a pomíjivost lidské existence, zároveň však vtipným způsobem nabádá k využívání zdánlivě nevyužitelného.

Jak jsem již zmínil v úvodu svého článku, zahrnuje Pražské Bienále také krátký pohled do minulosti. Díla současných umělců jsou tu konfrontována s výtvory československých uměleckých experimentátorů z 60. a 70. let (Karel Malich, Jan Mlčoch, Petr Štembera, Alex Mlynárčik). Všichni nesporně patří ke špičce totalitou svázaného československého umění. Nechápu ovšem, proč je jejich práce prezentována právě tady a teď. Autoři výstavy se pravděpodobně snažili ukázat jejich díla jako prorocké věštby, jež se odráží i v pracích dnešní nejmladší generace. I přesto však tato část expozice působí v okolním kontextu nepatřičně. Možná proto, že v souhrnu současné práce výrazně převyšuje.

Co říci na závěr? V Karlíně na vás čeká neuvěřitelně rozsáhlý soubor děl, z nichž ve vás jen velice malá část vyvolá opravdové nadšení. I přesto rozhodně doporučuji Prague Biennale navštívit. Když se rýžuje zlato, je pro pár zrnek zlata také potřeba prohnat sítem tuny horniny.