Codex gigas v Národní knihovně! – Ďáblova bible na slavnostním obědě „u rodičů“
Jedním z povedenějších činů bývalého premiéra Jiřího Paroubka bylo zprostředkování zápůjčky Codexu gigas, českého středověkého rukopisu, jenž uměnímilovné královně Kristýně roku 1648 přivezla z Prahy do Stockholmu švédská armáda. Díky úsilí diplomatů a vedení Národní knihovny mají tak návštěvníci Klementina možnost vidět na vlastní oči originál největší knihy světa a v rozsáhlé doprovodné expozici se pak podrobněji seznámit s jejím obsahem, technologií její výroby či její pohnutou cestou dějinami.
Ďáblova bible, jak se Codexu gigas říká díky vyobrazení čerta na jednom z listů pergamenu, leží v útrobách klimatizovaného trezoru, uvězněná v pancéřované vitríně. Trvale je rozevřena na dvojstraně se známou iluminací Ďábla, v opozici k němuž stojí vyobrazení Obce boží, inspirované Augustinovým spisem „De civitate dei“. V samotném trezoru toho k obdivování tedy moc není a popravdě řečeno během krátké chvíle (10 minut), kterou je vám dovoleno z důvodů udržení optimálního klimatu s knihou strávit, byste se 75 kilovým „pořízkem“ stejně mnoho nepořídili. Setkání s knihou připomíná proto spíše vzácný okamžik, kdy v nepřehledném davu obdivovatelů zahlédneme hvězdu showbyznysu – vystoupí z luxusního volva, pokyne vzrušeným davům a pak se honem rychle vrátí do své pečlivě střežené rezidence ve Švédsku.
Přesto je v této prchavé chvilce ukryto něco neobyčejně přitažlivého. Z desek Ďáblovy bible vyzařuje totiž těžko popsatelné charisma. Ohmataný kus hmoty dýchá dějinami, dráždí řadou nevyjasněných otázek a v neposlední řadě vyvolává úctu svým rozsahem a propracovaností. Více než běžný exponát připomíná proto Codex gigas devótní sošky světic či relikvie, k jejichž návštěvě jsou lidé motivováni náboženskou vírou.
|
Setkání s knihou připomíná spíše vzácný okamžik, kdy v nepřehledném davu obdivovatelů zahlédneme hvězdu showbyznysu – vystoupí z luxusního volva, pokyne vzrušeným davům a pak se honem rychle vrátí do své pečlivě střežené rezidence ve Švédsku. |
Do jisté míry je toto nazírání podmíněno postavením knihy v českých dějinách a jejich mýtech. Rukopis byl ukraden Švédy po bezostyšném drancování Hradčan a resentiment nad uloupeným „národním pokladem“ je z reakcí některých návštěvníků patrný. Logicky se nabízí srovnání s českými korunovačními klenoty, památkou přibližně stejné umělecko-historické hodnoty. Také na ně stojí lidé dlouhé fronty nezřídka právě proto, aby pocítili sounáležitost se svým státem (národem) a jeho dějinami.
Pseudonáboženský vztah k Ďáblově bibli a jiným podobně „uctívaným“ předmětům je samozřejmě utvářen i mnohem přízemnějšími okolnostmi. Výjimečnost setkání s artefaktem – celebritou zesiluje exkluzivnost prezentace (kodex se do Prahy vrací po více než 350 letech a do trezoru jsou vpouštěny pouze desetičlenné skupinky), přísná bezpečnostní opatření a mediální humbuk, který se kolem návratu knihy roztočil.
Vedle efemérního a značně subjektivního zážitku, jejž vám může a nemusí přinést návštěva trezoru, připravili pro vás kurátoři výstavy (Kamil Boldan, Zdeněk Uhlíř) desítky informačních panelů, jimiž poskytují k „mlčenlivé relikvii“ nezvykle široký a mnohovrstevnatý komentář. V přízemí se proklestíte trnitou cestou, jíž si během svého přibližně osmisetletého života musel kodex projít – rukopis byl vytvořen koncem 12. století v benediktinském klášteře Podlažice na Chrudimsku, poté putoval přes kláštery v Sedlci, Břevnově a Broumově do rudolfinských sbírek, aby nakonec skončil v Královské knihovně ve Stockholmu. O patro výše na vás pak čeká stručné seznámení s jeho obsahem – Ďáblova bible zahrnovala mimo jiné texty Starého a Nového zákona a jeden z nejstarších opisů Kosmovy kroniky. Expozice je navíc doplněna zajímavým vhledem do technologie výroby středověkých rukopisů a krátkým filmem, zaměřujícím se především na místa, kde byl kodex během své dlouhé pouti staletími přechováván.
Foto: www.klementinum.cz
