Čtyři španělští malíři – Čtyři příjemná překvapení v Husově ulici
Ve třetím prázdninovém týdnu vtrhlo do Čech středomořské počasí, jež nám svým nesnesitelným vedrem často znepříjemňuje životy. Aby té jižní atmosféry nebylo málo, rozhodlo se České muzeum výtvarných umění na prázdniny připravit výstavu čtyř současných španělských malířů. Naštěstí z uměleckých děl vám na těle krůpěje potu nevyrazí, a tak je procházka příjemně chladivým prostředím středověkého domu v Husově ulici poněkud přijatelnější, klimatizovanou variantou letošní středomořské expanze za Alpy.
Přestože čtyři vystavení malíři (Santi Tena, Ángel Mateo Charris, Gonzalo Sicre, Joël Mestre) mají každý svůj nezaměnitelný rukopis, jejich výtvarné vyjadřování řada věcí spojuje. Společný je jim zájem o figurativní umění, o sytou barevnost, o racionální významovou strukturu a v neposlední řadě o humor a nadsázku. Většina obrazů na vás proto působí nejen jako esteticky přitažlivé objekty, ale můžete se zamýšlet nad jejich někdy až tajenkově skrytým obsahem, popřípadě se bavit chytře vtipnými hříčkami, jež řada z pláten zahrnuje.
Nejpočetněji je na výstavě zastoupen rodák z Valencie Santi Tena (1979). V pestrých, „barvami bublajících“ kompozicích obrací svou pozornost k fenoménům popkultury a konzumu. Do obrazu „Tenochiltbar“ nechává jako pijany vstupovat figury z nejrůznějších zábavních žánrů. Ve vyšinutém baru s názvem odvozeným od aztéckého velkoměsta se absurdně setkávají mimozemská monstra z Hvězdných válek, Asterix, Pinocchio, Napoleon (?) a kovboj. Rozbouřené moře romanticky laděného plátna „Sushi Dick“ zase brázdí skupina kuchařů s obřími příbory, brousící si zuby na Bílou velrybu, jejíž ocas se v dáli tyčí nad hladinu.
Historické artefakty a mýty klade do ironického světla také druhý z malířů Angel Mateo Charris (1962). I jemu slouží k vyvolání komického efektu jejich konfrontace s dnešní, médii manipulovanou skutečností. Na plátně „Žádný kůň není jako Trojský kůň“ nechává dva mafiánsky vyhlížející muže s pistolemi slídit kolem obří hlavy Homérovy nejslavnější rekvizity. Vedle humorného efektu, který tímto spojením vyvolává, s lehkostí upozorňuje na gulášovou povahu mediálního světa, kde na jabloních rostou hrušky a na hrušních šampóny 2in1. Charrisova záliba v provokujících konfrontacích se dotýká také dějin umění, jejichž těžké „pomoderní“ postavení reflektuje v postmoderním obraze „Archeologie II“. Duchampovu „Fontánu“, pro neznalé keramický pisoár – ready made, v něm umisťuje na dno jeskyně ozářené kuželem zbožšťujícího denního světla.
Blízko k hyperrealismu má Gonzalo Sicre (1967), jež se v Husově ulici prezentuje několika melancholicky laděnými výjevy v jasných barevných tónech („Intimní deník“, „Dům u smutné kávy“). Blízko k magickému rébusu má pak jeho polyptych „Otec“, sériově zachycující muže se zápalkou u antického sloupu. Situace se nenápadně proměňuje a k pochopení celého cyklu je zapotřebí všímat si neznatelných změn. Pointy pro vaše dobro prozrazovat nebudu.
Posledním vystaveným malířem, do jisté míry ze čtveřice vybočujícím, je Joël Mestre (1967). Zdá se, že jeho hlavním zájmem jsou možnosti propojení několika optických a potažmo i významových rovin v jediném obrazovém poli. Fascinace technickými vynálezy, zejména letadly, ho jako „inženýra“ vede k rozřezávání a schematizaci strojů. Na obraze „Cesna s měkoučkým sedadlem“ se
tak divákovi naskýtá pohled na plášť letadla, křeslo v jeho interiéru, Mestre však celou kompozici ještě doplňuje zvláštní sítí přímek – siločar, jež jsou ostatně dominujícím prvkem všech jeho ostatních vystavených prací. Zvláštní, mystický dojem vyvolává jeho „Turkanské jezero“. Na ostře se rýsující siluetě letadla s plováky se tu v kružnicích typických pro fotografii odráží zapadající slunce. Podivné je ovšem to, že rudé červánky západu pozoruje divák na horizontu za letadlem. Zdánlivě hyperrealistický obraz tak se dvěma světelnými zdroji dostává dráždivě surreálné ladění.
Mestre, svobodně překračující hranice mezi výtvarnými styly, buduje sebevědomě styl vlastní. Jeho práce tvoří pomyslný vrchol povedeného výstavního projektu, na němž ostatně nížiny zcela absentují. Ale abych se vrátil ke svému „meteorologickému“ úvodu. Více než jako rozpalující jižní slunce na mě celá výstava působí jako dotek svěžího vánku od moře. Větřík je to mezi současným uměním opravdu občerstvující – ani stopy po dusivém dýmu z intelektuálních kaváren, laciném přeslazeném odéru kýče nebo zápachu potu a krve z rebelantských podpaždí. Anebo je tomu právě naopak a ze všech zmíněných vůní namíchali Španělé jemně kořeněný parfém.
Čtyři španělští malíři
27. 6. 2007–23. 9. 2007
