Dalibor Chatrný. Provazem a magnetem.

Po dvou větších brněnských výstavách v roce 2004 a 2005 připravilo Museum Kampa Daliboru Chatrnému, jedné z hlavních osobností českého poválečného umění, výstavu sice poměrně skromnou, zato však velice vyváženou a působivou, zaměřenou na dva z mnoha okruhů autorovy tvorby – obrazy a instalace uplatňující provazy a různé variace na experimenty s magnety. Výstava je završená projekcí Chatrného experimentálního filmu Mříže z roku 1970, jehož hudební doprovod od Aloise Piňose provází návštěvníka celou expozicí a umocňuje celkový dojem z ní.

Letos třiaosmdesátiletý Dalibor Chatrný už v průběhu šedesátých let dospěl k důslednému zjednodušení výtvarného výrazu (v roce 1966 vystavil dokonce bílý signovaný papír bez jakéhokoliv dalšího zásahu), k potlačení subjektivity tvůrce a důrazu na autonomii uměleckého díla a právě tímto minimalistickým projevem se ještě snad s Karlem Malichem přiblížil k tehdy aktuální tvorbě německé skupiny Zero. Právě z tohoto proudu Chatrného tvorby je sestavena „provázková“ část výstavy, kresby magnetem, fotografie a objekty ukazují už jeho směřování ke konceptuálnímu projevu, k čím dál většímu důrazu na moment náhody a na využití přírodních sil, které je nejlépe vidět v pozdějších land-artových instalacích. Chatrný se ve velké části svých děl zabývá vymezovaním prostoru a jeho osvojováním. Obě zásadní témata, totiž potřeba organizace prostoru a potlačování úlohy tvůrce, jsou snad nejlépe vidět na jeho „Projektech vzduchových plastik do atmosféry“ z první poloviny 70. let, které spočívají v pomyslném vymezení prostoru směřujícího vertikálně směrem od zemského povrchu. Celá výstava na Kampě je nápadně nebarevná. Kromě bílých monochromních pláten zde najdeme rozměrné instalace z dvou desek propojených provázky, kdy jedna z nich visí na stěně a druhá je položená na zemi. Provazy mezi nimi pracují svým rozměrem rovnou s prostorem celé místnosti, vztahují se k architektuře muzea i k člověku, který kolem nich prochází. Kresby magnetem a železnými pilinami jsou výhradně černobílé, ostatní objekty jsou vyrobeny z kovu a plexiskla. Kromě úvodního modrého objektu se celá výstava nese v bílé, černé a různých odstínech šedé barvy.
Všechny práce mají
společnou jednu věc: Magnetické skříňky i na první pohled naprosto
minimalistická plátna jsou plné vnitřní dynamiky a napětí. Obrazy
prošité jedinou nití jsou podobně živé jako chvějící se kovové
předměty visící v blízkosti magnetu směrem vzhůru nebo do strany, čáry
jako vektory unikají v různých směrech z plochy obrazu a vytváří
vzorce, které přes svou geometrickou přísnost působí neobyčejně
přirozeně a spontánně, skoro jako by byly dílem přírody. Nakonec to mi
připadá jako základní moment celého Chatrného díla – potlačením
vlastní individuality nechává autor promlouvat přírodu, ať už v těch
evidentních případech s navrstvením železných pilin kolem
zmagnetizovaného kovu, nebo skrytěji a nenápadněji jako v geometricky
traktovaných plátnech. I přímky z provázků jako by byly v pohybu,
tažené neznámou silou někam do prostoru. Fotografie, na kterých si autor
například dá do úst magnet a nechává si bradu obalit chomáčem
železných pilin, ukazují Dalibora Chatrného jako neúnavného a
radikálního experimentátora, dotahujícího každý nápad až do konce.
Výstava představuje jen jednu z mnoha poloh Chatrného tvorby, o to lépe je
však možné si tuto část jeho díla vychutnat.
Museum Kampa, 13. února–13. dubna 2009