Dlouho neviděno – současné rakouské umění

Sbírka budovaná od roku 1951 obsahuje nyní přes 20 000 uměleckých děl z oblasti malby, plastiky, grafiky, fotografie a videa. Stala se tak důležitým dokumentem novodobých dějin Rakouska.

Teprve na začátku devadesátých let byla poprvé vystavena některá díla z této sbírky. Není tedy divu, že byla pojmenována Vyneseno na světlo – Muzeum na vyžádání. Muzeum bez vlastních výstavních prostor na vyžádání zapůjčovalo díla ze svých fondů po celém světě. Před třemi lety získalo svůj nový, atraktivní domov v sousedství vídeňské radnice. Právě v těchto dnech recipročně hostí výstavu děl českých a slovenských autorů Formáty transformace 89–09.

Bulharská kurátorka Iara Boubnova, která premiéru výstavy Dlouho neviděno připravovala pro novou expozici Muzea na vyžádání, ušila první reprízu tohoto výstavního projektu na míru pro Dům umění. Vídeňští radní sáhli po bulharské kurátorce z prostého důvodu nezaujatosti. Boubnova se podle vlastních slov „ponořila do sbírky“ a vynášela na světlo artefakty podle různých klíčů: chtěla ukázat díla z každého desetiletí existence sbírky, začátečními jmény umělců a umělkyň se snažila pokrýt celou abecedu, dalším kritériem byl výběr co nejširšího spektra výtvarných médií. Stejně tak mají vybraná díla zdůrazňovat silnou kontinuitu vídeňské umělecké scény.

Právě proto, že Boubnova byla vybrána z důvodu nezaujatého pohledu, může nám v některých ohledech připadat, že díla nenesou výrazné znaky rakouské mentality jako například silné sklony k rezignující melancholii, puntíčkářství, provincializmus a touhu po jeho proražení. V dílech vzniklých před rokem 1989, kdy nás od Rakouska dělila železná opona, lze shledat podobnost mezi tuzemským a rakouským uměním. Jednotlivá díla nám tak mohou asociovat jména českých autorů a jejich práce (například u fotografií Hmatová poezie Josefa Bauera se nám vybaví experimenty Jana Švankmajera, práce Valie Export nám zase připomene český landart a inscenovanou fotografii atd.) Jejich jazyk je nám podvědomě známý a obecně srozumitelný.

Mnohem silněji působí díla se specifickými rysy rakušanství; některá z nich doslova nahání husí kůži. Tyto pocity se mohou dostavit třeba u surrealistického videa Gűntera Bruse Analýzy těla doprovázené drásavou recitací veršů, nebo u fotografické série Martina Kitzlera k Divadlu orgií a mystérií Hermanna Nitscheho umístěné vedle Krvavých nosítek a Alby samotného H. Nitscheho. Typická atmosféra Vídně dýchá z padesát let starých fotografií Franze Hubmanna i z novodobých snímků vídeňských řezníků Ernsta Logara.

V exponátech se odráží cit pro životní prostředí a utváření krajiny. Obžaloba necitlivého urbanizmu zaznívá například z krátkého filmu Stoned Vienna Ursuly Mayer, videoanimace Místa, jak se to jeví Susanne Jirkuff a poněkud nezáživného modelu Juna Yuanga GAOLOU (HIGH-RISE).

Prezentace jednoho autora více díly z různých období jeho tvorby bodově naznačující její rozpětí a vývoj se ukazuje jako dobrá taktika. Umožňuje nám sledovat, jak výtvarníci dříve narození vnášejí do současnosti postupy uměleckých proudů minulého století, čímž vzniká skutečná postmoderní názorová pluralita. Důslednost kurátorky je v tomto směru absolutní, protože nechybí ani kusy sklouzávající do výmolu popartového kýče, jako třeba Plastelínový obraz výtvarné skupiny gelitin. Jestliže lze i v kýči hledat kvalitu, je zařazení takového díla do sbírky pochopitelné (v doprovodné tiskovině k výstavě se totiž dočteme, že komise doporučující nákup děl do sbírky se řídí kritériem nejvyšší kvality). Je rozhodně dobře, že máme možnost seznámit se se současným uměním svých sousedů, a bylo by ještě lépe, kdyby výstava tohoto typu nebyla poslední.

Dům umění města Brna, 16. 2. – 11. 4. 2010; kurátorka: Iara Boubnova