Dobrodružství barvy – Michael Rittstein v Hluboké nad Vltavou

Neomezený prostor plátna se Rittsteinovi stává dějištěm nekončících příběhů, slovních i obrazových hříček, které ve vrstvách barev a ostrých linií promlouvají o cestách autora.

Dobrodružství je plátnem vzniknuvším během workshopu Národní galerie v Praze roku 2008. Divokost barevných valérů, linie tvořené hmotou barvy, dávají vystoupit sebevědomým tučňákům, kteří krotí zdivočelé hřebce. Žena v nervně orgiastické křeči uprostřed obrazu je obletována koňmi a do ocasů se zakusujícími krokodýly. Obraz navazuje na Invazi lásky (2007), kde se motiv ochočení coby možného důsledku citových vazeb opakuje v postavě okřídlence jižních ledových plání.

Slovní hříčky stojí za náměty obrazů, juxtapoziční dadaistické hrátky utkaly neuvěřitelné syžety. Kráva jako bejk (2009) se na plátně vyjevuje z hutných vrstev akrylu, na jejím hřbetě odpočívá znavený tučňák, v podhledu v pozadí jeho soukmenovec krotí jiného tura. Podobným příkladem záhadně narativního obrazu, kterému dala vzniknout vize, je Krajina jako kráva (2009), kompozičně vyrovnané dílo, hraničící díky mondrianovské struktuře s op-artem; krajinu zabydlují lidé, zvěř, i jejich vzájemné nerovné souboje. Sémiotickou hříčkou je obraz Kráva s koulema (2009), který laškuje s kubistickým tvaroslovím, jemuž dominuje expresivní figuratizmus.

Narativní obrazy překvapují svými syžety, které se neomezují na prověřená témata. Série Kancelář I–IV/Pornonakladatelství (2002) zpřítomňuje pornomagnátského bosse a jeho urousanou účetní, Popelku pornoprůmyslu. Šedivá myš znaveně přenáší zredigovaná čísla k posledním úpravám, z titulních stran Českých ložnic na nás shlíží hyperrealisticky vyvedené výjevy bukkake i pravého hardcore, což rezonuje s celkovou expresivitou série. Na zdi kanceláře nesmí chybět reprodukce Mondrianových obrazů (Kancelář III), ke kterým odkazuje intenční kompozice fotografií v otevřeném časopise na stole pornomagnáta (Kancelář II).

Působivým objektem je Zahrádka (1986), dílo zastupující rané Rittsteinovy fáze. Situováno mimo panó, do rohu sálu, sestávalo ze dvou pláten, obydlených nezemskými bytostmi s choboty. Mezi těmito plátny, která spolu svírají pravý úhel, se nachází květináč s barevnými květinami (papír), ke kterému vedou trubice: trojrozměrné verze mutantských chobotů. Neoplasticistní vzory se objevují i na plotu zahrádky; evokují jak práci Mondriana či van Doesburga, tak něžně vzpomínanou sorelu.

Z výrazového rukopisu trochu vybočuje Motorák v Berouně (2002), noční scéna odkazující nesměle k Hudečkovým scénám, oscilující mezi minimalizmem a informelem. Nymfy (1997), šest horizontálně v pásu sestavených pláten, jsou nervózním komentářem života, otázkou po jeho biologické podstatě. Pás zachycuje červené krvinky, které ve svém plynutí hledají protějšek.

Mondrianovské variace, ve kterých se autor dovolává přímo Pieta Mondriana (Kancelář I–IV, Zápas Mondriana s drakem /2003/, Čertovský Mondrian /2008/) či prvky jednoznačně inspirované neoplasticizmem obecně prosakují značnou částí prezentované Rittsteinovy tvorby a jsou její nedílnou inspirační součástí. Tajemstvím autorových inspirací zůstává, v čem lze spatřovat spojitost mezi čistotou neoplasticistních linií a nesmlouvavě dravým expresionizmem Rittsteinovým. Může být hříčka výpovědí? Nezkrotná barevnost, narativita pláten, nekontrolovatelnost tvůrčího děje, z něhož každý akt zůstává viditelný v konečném artefaktu, fantazie ve volnosti krutě rudých či fosforově zelených odstínů v precizní řemeslné práci. Absurdní příběhy, dopovězené symboly jsou lesknoucí se fazetou autorovy mytologie. Může být hříčka výpovědí? Uchování akce, rozvinutí přítomnosti, sledování příběhu…

Michael Rittstein. Vlhkou stopou (o vodu se dělím s hady). 31. 5. – 1. 11. 2009. Alšova jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou.