Explosionalismus – nebezpečně křehký svět Vladimíra Boudníka

Vkročíme-li do přítmí prvního ze sálů, kde můžeme zhlédnout dva dokumenty týkající se aktivit i osobnosti samotného umělce, jsme rázem nevyhnutelně vtaženi do fantaskního a podivně neproniknutelného světa Boudníkových představ a mrazivě magické imaginace. Krátký snímek „Jedna setina“ studenta FAMU Tomáše Hejtmánka (1993), jenž je jakousi efektní mozaikou náznaků, emocí i obrazů, vypovídajících o komplikovaném vnitřním světě grafika-experimentátora, do určité míry zastiňuje původní černobílý záznam Jaroslava Perglera z roku 1956. Ten je však pro pochopení Boudníkova explosionalismu daleko podstatnější, neboť nám umožňuje zhlédnout část akcí, které umělec podnikal již na přelomu 40. a 50. let v pražských ulicích. Během nich hledal inspiraci v oprýskaných fasádách omšelých domů, z jejichž vrásčitých tváří mu díky nespoutané představivosti vystupovaly podivuhodné obrazy, plné lidských postav i rozmanitých živých tvorů. Prostřednictvím uměleckých postupů – ve své době u nás jistě nevídaných – sděloval lidem své emocionální výzvy, shrnuté do vlastních teoretických apelů a provolání. V domě U Zlatého prstenu si rovněž můžeme prohlédnout dva zásadní manifesty explosionalismu spolu s tisky Boudníkových dřívějších mírových provolání, lepty či litografiemi doplňujícími tyto dokumenty. Z nich pochopíme hlavní myšlenku uměleckého programu Vladimíra Boudníka, který v Manifestu explosionalismu č. 2 (1949) označil obraz za „filmové pásmo o nesčíslném množství napětí a psychických explosí“, odvíjejících se z nekonečných možností lidské fantazie. Stejně tak vycítíme autorovu neodbytnou touhu přesvědčit své okolí o důležitosti práce každého jedince s asociací a tvořivým vnímáním skutečnosti, jimiž usiloval o změnu celého světa, prodchnutého v představách umělcovy rozhárané mysli násilím a utrpením válek. Boudníkovy kresby do omítek nám mohou vzdáleně evokovat např. dílo jiného osamělého outsidera českého umění – Aléna Diviše, nalézajícího ve svých znepokojivých nástěnných malbách jediné východisko z mučivé atmosféry francouzské věznice. Na druhé straně charakter akcí Vladimíra Boudníka již do určité míry předznamenává také pozdější pouliční hapenningy Milana Knížáka na Novém Světě (1964).
K prosazování svých myšlenek hledal Boudník, většinou spíše nepochopen, také neoficiální prostředí pražských hostinců, dílen kladenských oceláren či psychiatrické léčebny, aby tak bezprostředním působením probudil zájem či kolektivní imaginaci u svých posluchačů.
Zajímavým dokladem Boudníkových aktivit je na výstavě reprodukovaná nahrávka rozhovoru tvůrce explosionalismu s dlouholetým přítelem – „mistrovým tajemníkem“ a pozdějším nezlomným propagátorem grafikova díla – Vladimírem Merhautem z podzimu roku 1963. Rušená zvukem filmu z vedlejší místnosti je však velice těžko srozumitelná a stává se tak pouhou kulisou vystavených artefaktů, mezi něž patří i rozsáhlá část Boudníkových dopisů a fragmentů deníků, zpestřených mnohdy nervními tahy drobných kresbiček. Až s chorobnou psavostí a horečnatým úsilím rozesílal výtvarník své texty nejen přátelům, ale i na oficiální místa, kterými byl většinou s neporozuměním odmítán jako fantasta či nepříčetný blázen. Jiným němým svědkem Boudníkova explosionalismu jsou jak vystavené krátké básně, úvahy a kritiky, tak i grafické listy tehdejších přátel a spolužáků Zdeňka Boušeho či Jana Reegena, kterým umělec své úvahy bezelstně předkládal.
Jako předzvěst pozdějšího výtvarníkova uměleckého vývoje k aktivní i strukturální grafice se nám odhalují některé z Boudníkových fotogramů, do jejichž útrob s nesmírnou opravdovostí vtisknul nejen doteky své duše, ale doslova i těla, když např. užil k jejich dotváření vlastního spermatu. Smělé a nebezpečné vábení hledat v neprobádaných končinách lidské sexuality i psychiky kráčelo v osobě Vladimíra Boudníka bok po boku s velice emotivním prožíváním vlastních uměleckých aktivit, často vytvářených za velkého fyzického i duševního vyčerpání.
Vedle fotogramů pátrají v expozici naše oči i myšlenky po spleti drobných miniatur a monotypů s teskně šalebnými názvy (např. Ruka utonulého či Mrtvá hlubinná ryba – oba 1955), až je uhranou vyzývavě syté barvy titěrných dekalků. Tyto spontánně vyráběné „flíčky“ ukládané do známkových alb často přikládal výtvarník ke svým dopisům či je bezelstně rozdával známým i přátelům. Svou bohatostí tvarů i barevných valérů nás okouzlí nesporně i cyklus kreseb Corpus Delicti (1956), při jehož vzniku sáhl Boudník nejen po klasické tuši, ale i neobvyklém materiálu – autolaku. Nejenom překvapivá vynalézavost, ale předně zcela osobitý a nekonvenční přístup k výtvarnému umění tak jistě nezpůsobí, řečeno vlastními slovy Hrabalova něžného barbara, „smrt mozku“, ale naopak nás donutí intenzivně přemýšlet o jeho fascinujících a nekonečných možnostech.
Foto: www.ghmp.cz, www.rozhlas.cz