Fotografie 1976–2005 – Miyako Ishiuchi

Snad poprvé se Miyako představila v Evropě roku 2005 na benátském Bienále se sérií Matčino (Mother's, 2002–5) vystavenou nyní i v Praze. Součástí autorčiných vzpomínek na zemřelou matku jsou snímky jejího oblečení a věcí – krajkového prádla, bot, ustřižených rukavic či okoralých rtěnek – skrze jejichž přítomnost jako by se Miyako snadněji vyrovnávala s matčiným odchodem. Mezi pohledy na obyčejné a zcela nepotřebné předměty najdeme však i dřívější snímky stejně dočasných "fyzických svršků" staré ženy – detailní záběry jejího těla – svrasklou kůži paží a rozmanité jizvy utvářející na drobné tělesné schránce až neuvěřitelné obrazce. Tyto živoucí mapy jako by vypovídaly nejen o autorčině nadání vidět krásu i tam, kde by ji možná nikdo nečekal, ale předně jsou alespoň drobným odleskem melancholie a pozvolna vyprchávajících vztahů mezi oběma ženami. Lidská fysis svou věkem zemdlelou slupkou jako by fotografku magicky přitahovala, neboť se již daleko dříve stala inspirací jejích záběrů. Na zdánlivě jednoduché, avšak precizně zevrubné fotografie rukou a nohou žen, narozených v témže roce jako samotná Miyako, se zaměřila již v cyklu 1.9.4.7. (1988–89). Vrásčitá struktura ztvrdlé pokožky nohou nebo pokojně založené paže přitahuje nepopsatelným tajemstvím, či snad touhou poznat alespoň část neznámého života a úděl, který do jejich vrásek vepsal řadu prazvláštních zážitků a příhod. Miyako jako by byla tímto tématem okouzlena obdobně jako již dříve např. geniální sochař Rodin, jenž byl motivem ruky jako seismografem osudu neodbytně váben natolik, že zhotovil celou řadu plastik těchto končetin.

Samotné tváře vlastních aktérů nespatříme však ani v předešlých dvou sériích a obdobně ani v cyklu 1906 to the Skin (1991–3), jejž Miyako Ishiuchi vytvořila společně s pětaosmdesátiletým tradičním tanečníkem butó Kazuo Ohnem. Místy až poetické vidění mistrových kostnatých údů, vyprahlé kůže, jejíž povrch na jednom ze snímků připomíná zčeřenou vodní hladinu, i jeho výpověď o rituálu večerního svlékání kůže jako prostého oděvu otevírají otázky o duchovních hodnotách člověka i naší fyzické pomíjivosti.

V dalších souborech jako by fotografka naopak hledala letmé a sotva znatelné doteky vlastní a vůbec lidské existence v námětech opuštěných domů, měst a ulic. Yokosuka Story (1976–77) vypráví příběh jejího dětství spojený s místem, do něhož se autorka po letech vrací, aby si znovu zažila zdánlivě dávné příběhy a zasuté emoce. Pohledy do prázdných ulic, zašlé výkladní skříně či záběry na bránu vězení stejně jako osamělí chodci skládají pozvolna mozaiku vzpomínek, neodmyslitelně patřících k její osobnosti. K dalším zábleskům zaprášené, avšak nikdy nepotlačené minulosti patří práce Apartment (1977–78), v níž se autorka navrací zpět s typickým rozostřením obrazu a zrnitostí snímků do chudého jednopokojového bytu se společnými toaletami, temnými chodbami a oprýskanými šrámy stěn, které jsou navždy prosycené pachem i během života místních obyvatel. Oba cykly, v nichž se zpočátku autorčin osobitý styl pozvolna formoval, byly stejně jako ten třetí Endless Night (1978–1980) věnované rodnému městu a zpracované do knižních vydání.

Prostřednictvím Nekonečné noci nahlédla fotografka do bývalého světa prostitutek, do míst, kde opuštěné ruiny domků, zašlé oprýskané místnosti plné skvrn i samotné zarostlé zahrady šeptají neuvěřitelné příběhy temnoty, plné vášní, utrpení i strachu. I když na výstavě spatříme pouhé fragmenty, mnohdy rozsáhlých souborů fotografických celků, máme nyní jedinečnou příležitost seznámit se s intimní výpovědí Miyako Ishiuchi, která sama fotografování vnímá jako nejlepší prostředek, jak sdělit a formulovat vlastní stavy a pocity.

Galerie Langhans – Praha, 19. 3.–1. 6. 2008, kurátor Machiel Botman