Galerie Rudolfinum: Double fantasy

Beate Gütschow na základě svého obrazového archivu vytváří imaginární krajiny. Každá z nich je složeninou třiceti až sta fotografií, které autorka digitalizuje, a posléze slepuje ve photoshopu. Výsledek odkazuje na díla významných představitelů evropského krajinářství 17. století, jako byli Claude Lorrain nebo Nicolas Poussin.

Podobně jako tito klasikové žánru i Beate Gütschow dodržuje přísná pravidla kompozice. Popředí je vstupem do scenérie, často jej tvoří skupina stromů nebo rozkošatělý keř. Ve střední části se mohou objevit lidé, ti jsou ale podle slov autorky „pouhou stafáží“, podobně jako Claude Lorrain prodával „pouze“ krajiny a o zobrazených figurách, které často maloval někdo jiný, tvrdil, že jsou gratis. Postavy svůj pohled upírají do zadní části scenérie, k vzdáleným vrcholkům kopců nebo na robustní skalní masiv. Pokud jsou lidé obráceni zády, je divák směrován k tomu, aby se pokusil vstoupit do obrazu a nahlédnout do krajiny jejich očima.

Přes zřetelné odkazy k dávno minulému malířskému kánonu jsou na těchto fotografiích evidentní stopy současnosti. Odpočívající výletníci už nemají na hlavě klobouky a dámy vyměnily sukně za pohodlnější sportovní oblečení. Setkání starého a nového vyvolává pocit jisté nepatřičnosti, lze vycítit i náznaky komična. Mnohem zásadnější než komický efekt je ale přiznaná a autorkou tematizovaná umělost. U maleb ze 17. století, které vedly k ustavení později nenáviděného akademického stylu, si nepřirozenost krajiny nemusíme uvědomit. Tato doba je nám příliš vzdálená. V případě krajin Beate Gütschow je součástí recepce i koncept, postup, jakým vzniká celek. A právě slepování fotografií, které pocházejí z různých míst, je nepopiratelným důkazem toho, že příroda na jejích fotografiích je nutně artificiální, uměle vytvořená.

Ani místa na černobílých fotografiích Jana Jedličky nejsou panensky nevinná. Jeho cyklus “Il Cerchio – Kruh“ je věnován důkladnému prozkoumávání zdánlivě přírodních míst v jihozápadním Toskánsku. O manipulaci se tentokrát postarala civilizace. Setkání oblasti označované jako grossetská Maremma s lidskou přítomností vedlo od mořské laguny s malými přístavy v době antiky přes bažinu z naplavenin ze dvou místních řek k systému kanálů z 16. století, aby se konečně ve 20. století proměnila většina krajiny v zemědělskou půdu a oblast získala atraktivní přízvisko „Nová Kalifornie“.

Jan Jedlička s téměř vědeckou zarputilostí zaznamenává detaily přírodních struktur. Naplaveniny, trávy, rozmoklá půda a bažiny jsou na jeho fotografiích zdrojem bohaté ornamentálnosti, která je zvýrazněna širokoúhlým objektivem. Autor se ztrácí, dominuje perspektiva odosobnění. Kompozice nejsou ničím rámované, jedná se o výseky prostoru. Vzniká tak pocit neohraničenosti. Mechaničnost nezúčastněného záznamu podporuje linie horizontu, která protíná většinu fotografií přesně v polovině. Pohled do značné míry připomíná obrazový materiál, který posílalo na Zem během své marťanské mise vozítko Pathfinder.

Také krajiny třetího z autorů, Michala Šeby, nejsou ohraničovány rámem. Jejich charakter je – na rozdíl od konceptuální přesnosti Beate Gütschow nebo vědecké strohosti Jana Jehličky – ryze subjektivní. Objektivizující horizont je na Šebových fotografiích potlačen, někdy zcela chybí. Místa jsou neukotvená a plavou v magickém prostoru, který autor zdůrazňuje ztemnělou barevností. Nic na tom nemění fakt, že se technicky jedná o propojení několika desítek detailních záběrů téhož místa.

Theodor Adorno říká, že v evropských podmínkách se příroda stala předmětem estetického zkoumání teprve v momentě, kdy se začala vytrácet. Zprvu byla nezkrotnou silou, kterou se lidé marně snažili přemáhat. Krajinářství, tedy zobrazování přírody bez lidí, se rozvíjelo až poté, co byla přerušena prvotní provázanost, lidé se stěhovali do měst, půda byla cíleně kultivována a všude se výrazně začala uplatňovat věda a technika. Nedílnou součástí měst se staly parky, miniaturizovaná nápodoba toho, co bylo považováno za přírodní a zároveň krásné. Ke krajině se od té doby přistupuje zvnějšku pomocí intelektuálních konstrukcí.

Semknutý a komorní celek výstavy v Galerii Rudolfinum dokládá, že tento postmoderní přístup je značně osvobozující. Skutečně neexistuje jediný správný způsob, jak zobrazovat krajinu. Nejsnáze si to lze uvědomit, konfrontujeme-li se s jinými kulturami. Někteří indiáni znázorňovali svůj svět v průřezu. Jejich pohled do krajiny nekončil u země, sahal až pod ni. A jiní indiáni, kteří celý život žili v pralese obklopeni houštinou, se při pohledu na otevřený prostor nesmírně vyděsili. Aby překonali strach, chtěli si alespoň sáhnout prstem na horizont.

Galerie Rudolfinum: Double Fantasy – Jan Jedlička, Michal Šeba, Beate Gütschow; kurátor: Petr Nedoma; 22. 4. – 4. 7. 2010