Galerie v Redutě: Domácí štěstí

Reduta na Zelném trhu byla po náročné rekonstrukci v roce 2005 znovu otevřena. Kromě obnovení divadelní a společenské funkce se počítalo i s vytvořením prostor vhodných k vystavování. Slovo galerie označuje mimo jiné i arkádové chodby ve dvoře. Jejich využití k výstavním účelům se přímo nabízelo. Atrium se skleněným zastřešením a věnci chodeb vytváří magický prostor plný průhledů a zákoutí.

Kurátorka a vystavovatelka v jedné osobě Veronika Psotková dokazuje, že s daným prostorem dokáže pracovat. Své drátěné sochy tvořící soubor Dědova zahrada zavěsila a rozmístila do průběžné haly a chodby v prvním patře. Sochy tvoří pomyslné centrum výstavy. Způsob instalace je velmi působivý: malé skupinky postav v jednotlivých arkádových výklencích pozorují houf jiných, visících ve vzduchu. Asi metr padesát vysoké sochy s důkladným rozlišením pohlaví jsou vztahově provázány v rámci dílčích skupinek (různě se dotýkají, matka kojí dítě atp.) a zároveň svým natočením komunikují s ostatními. Pozornost celé drát-session dětí a dospělých cílí ke dvěma stařečkům na lavičce a jejich psu.

Výstava je až na pár nedostatků poměrně dobře koncepčně promyšlena. Podle vyjádření kurátorky jsou díla nezávisle na sobě inspirována běžnými procesy v našich domácnostech. Tematické a náladové propojení děl Psotkové, Fardové a Smělíkové je zcela evidentní. Všímají si šťastných okamžiků z rodinného života; lavka, křeslo a domácí mazlíčci jakožto symboly domácí pohody se prolínají v dílech všech tří autorek.

Vybraná díla mužské části vystavujících jsou méně emocionální. David Fišer představuje velmi povedené fotografie instalací v exteriéru: malé modely pohovek a křesel dal všanc syrovosti zanedbaných ulic, nadchodů a spreji postříkaných zákoutí. Přítomnost dalších jeho exponátů – obrazů vojáků (Bez názvu) a map ČR (Proud of my cloud) je největší neznámou celé výstavy. Stěží bychom našli stopy tematického sepětí nebo sarkastického tónu a hravosti, která vyzařuje z většiny ostatních vystavených děl.

Série fotografií Jiřího Štencka nazvaná Hniloby a plísně nahlíží zvětšeným sklem časem přešlé potraviny. Digitálně upravené makrofotografie působí spíše kulisovitě a evokují tak trochu výklady okýnek asijských bister. Také snaha o jazykovou hru v názvech (př. Oku rka, Ja blko) vyznívá naprázdno. Je zřejmé, že obrazy hnijícího jídla mají ironizovat symboly domácího štěstí – potravinami nadité ledničky a komory. Způsobu zpracování fotografií – objektům na bílém pozadí bez konkrétního trojrozměrného prostoru – chybí však ono domácí hřejivo přítomné v pracích spoluvystavovatelek.

Grafické práce Barbory Fardové jsou komické a precizní. Vedle tří klasických kreseb tužkou vystavuje velké množství rytin do průhledného plastu. Grotesknost vypodobněných koček podtrhuje tvar plastových desek jakožto poštovních známek. Můžeme se pouze dohadovat, zda námětem pro název výstavy byla formální příbuznost jedné z rytin s naivními obrazy Ivy Hüttnerové, autorky stejnojmenného televizního pořadu.

Obrazy a trojrozměrné objekty Psích mazlíčků od Jany Smělíkové mají jiný odstín onoho „domácího štěstí“. Kousavě se vysmívají přehnané péči o přešlechtěné tvory. Máme možnost setkat se se svébytným uchopením neotřelého tématu. Expozice doplatila na umístění v nejvyšším poschodí – dva obrazy spadlé, ledabyle opřené o stěnu, popisky chybějící nebo zavádějící trochu kazí celkový dojem.

Exponáty jsou rozmístěny od přízemí až po druhé patro, které není k vystavování tolik vhodné. Nízký strop i množství křesel navozuje pocit stísněnosti. Navíc nikde není upozornění, že výstava pokračuje i tam. Dokonce ani paní na pokladně nebyla schopna na můj zvídavý dotaz po nenalezených dílech dvou autorů odpovědět.

Přes všechny výtky jde o chvályhodný počin. Za prvé proto, že jde o výstavu mladých autorů, kterou vcelku úspěšně kurátorovala jedna ze zúčastněných, za druhé proto, že jádro tvoří objekty klasické, a přesto invenčně pojaté – sochy, obrazy a grafika.

Divadlo Reduta, Brno, 24. 2. – 26. 3. 2010; kurátorka: Veronika Psotková