Georg Baselitz – Mezi propojením a rozpadem

Již první obraz „Ruka – Hořící dům“ z roku 1965 poskytuje fungující klíč k pochopení celé řady aspektů Baselitzovy tvorby. Uprostřed jasné noční oblohy poseté hvězdami ční ruka, na jejíž dlani spočívá hořící domeček. Forma – rozšafně vedené tahy kontrastních barev a různých směrů – odkazuje k neoexpresionizmu, námět shrnuje problém boření či redefinování zaběhnutých výtvarných tradic a recepčních vzorců. V opozici proti živým a nahodile působícím plochám ruky stojí schematická kresba domu v rovnoběžném promítání, oheň spontánní kreativity proti racionálním konstruktům určeným k podpálení. A pak je tu ještě zmíněný vesmír v pozadí, prostor neomezených hranic a možností, zdánlivý chaos, kterému ovšem vládne skrytý řád – zdá se totiž, že hvězdy podléhají zvláštním pravidlům gravitace a jsou po spirálovité dráze vtahovány do zlatého řezu kompozice, kamsi do blízkosti hlavního motivu obrazu.

„Ruka – Hořící dům“ stejně jako většina vystavených děl tedy kombinuje symbolické významy s výrazným, emocionálně zabarveným malířským gestem. Vystihuje snahu autora extrahovat z chaosu světa symptomatické motivy, chtělo by se říci magické formule, podle kterých se řídí vesmír – poeticky řečeno dopravní značky na dráhách hvězd. Zmíněný obraz zároveň dokládá autorovo tíhnutí k buřičství a provokaci, které je ovšem spíše než samoúčelnou snahou dráždit a šokovat promyšleným apelem na kritické přezkoumávání výtvarných konvencí. Jak jinak se výše vytčená umělecká východiska realizují?

Nejviditelnějším formálním znakem Baselitzovy tvorby je „stavění obrazů na hlavu“, čili otáčení zobrazovaných objektů o 180 stupňů. Většinou se tato strategie interpretuje jako metoda k rozrušení iluzivního vyznění námětu a upřednostnění abstraktně výtvarných kvalit obrazu. Důležitější je však dle mého mínění ironická subverzivní hra, kterou Baselitz znejisťuje diváka a obrazně i konkrétně řečeno jej při vnímání díla „vytáčí“. Při autorově zájmu o magii a rituály, který dokládá ostatně i v Rudolfinu prezentované video o Baselitzově studiu tradiční africké kultury a výtvarného umění, nelze opomenout ani možnost, že se jedná o obrazy určené nejen běžným divákům, nýbrž také bohům, sledujícím zobrazené náměty shůry – tedy nepřevráceně.

Spojení s náboženskou a rituální sférou je patrné i ve volbě jednotlivých motivů – křížů, ptáků, zvýrazněných genitálů, komunistických pohlavárů. Baselitz specificky kombinuje křesťanskou symboliku s ikonickými motivy přírodních kultur či kvazináboženskými výjevy levicové ideologie, a činí tak ze svých obrazů zvláštní kultické předměty, modly privátní „církve“, která absorbuje nepřeberné množství vzdálených, avšak paralelních tradic globálního světa. V žádném případě se však nejedná o průhlednou sektářskou agitku. Z neuspořádaného chaosu vesmíru, který zmiňuji v úvodu článku, se Baselitzovi spolu s některými uzlovými motivy totiž podařilo extrahovat také nepříjemně působící pocit existenciálního tápání, podpořený roztřesenou a těžko čitelnou malířskou formou. Nejlépe tuto skutečnost dokládá jeden z posledních Baselitzových obrazů „Básník“ (2008), zobrazující lidskou figuru taženou (roztahovanou) čtyřmi padáky na různé strany. Modely a syntézy střídá rozpad.

Georg Baselitz, tak jak ho ukazuje výstava v Galerii Rudolfinum, pro mě představuje reprezentanta tradičního umění v tom nejlepším slova smyslu. Klade důraz na materiál a techniku, zároveň však nerezignuje na obsah, kterým se pokouší transcendovat mimo hranice běžné reality. V duchu renesančních a romantických tradic klade otázky, hledá a někdy objevuje. Cyklicky se pohybuje v Hegelovském kolotoči tezí, antitezí a syntezí, většinou tam, kde se umění nejlépe daří: přesně na hranici mezi propojením a rozpadem.

Galerie Rudolfinum, 10. září – 6. prosince 2009; kurátor: Petr Nedoma