Hranice Stanislava Diviše

Výstava je koncipována zhruba do šesti tematických okruhů, jejich volba by se však dala přičíst také faktoru chronologickému (rozlišení není galerií nijak definováno, jde o vnímání autora článku). První skupina sestává z „kašparů“, pestrobarevně obludných až démonických žertéřů, jimž jejich vtipná kaše naplnila k prasknutí jazyky, které chtějí vystrčit z pláten. Kašpar sólista – Narcista (1985) si jazyk propichuje podivnými růžovými chapadly, Kašpar sólista – Intoška (1985) roztahuje svými pařáty stydké pysky, za nimiž se skrývá betonově statická knihovna (geometrický prvek vyvažuje divoké působení tvarové a barevné merendy). Kašpar sólista – Namlouvání II (1985) zpřítomňuje dvě postavy žertéřů v jemně intimní situaci, která je navozena chromatikou (v diagonále dělené plátno na fialovou a tmavě zelenou) a zároveň ironizována užitím kašparových znaků (jazyk, čapka, rolničky). Bytost, jejíž společenské postavení nebylo zřejmě nikdy v historii považováno za autoritativní, se ocitá v žánrovém výjevu, který tradičně propůjčuje zobrazeným subjektům (milencům) důstojnost.

Kašpaři již v polovině 80. let opouštějí rovinu narativní a vstupují do oblasti tvarové abstrakce. Diviš tímto přelomem postupně vstupuje do výtvarného prostoru, v němž začíná komunikovat především prostřednictvím tvarových modifikací a symbolů. Krajina (1985) tematizuje základní geometrický a kosmologický tvar (ano, jde o kosočtverec), v zrcadlení opakuje křížovou strukturu, kterou opticky vřazuje do struktury teček a kruhů. Divišovy krajiny vyjadřují touhu po nalezení jednotícího krajinářského rámce, který slučuje různorodé prvky v krajině. Diviš se stále více zaměřuje na tvar, barvu a strukturu. V modřích a béžových odstínech oscilují Trny (1887, akryl, plátno). K op-artu směřují Planetky (1995) a Soustředné tvary/Kříž (1986), v nichž rudá pulzuje skrze žlutou k černé a bílé. Kutná hora č. 1 z roku 1991 dokládá Divišovu cestu ke struktuře a tvarové abstrakci, v níž dospívá k ornamentu.

Třetí část evokuje počítačové (rastrové) kresby, zaujme mezi nimi přímá citace Duccia di Buoningsegni, a konfrontace gotické malby a jejích úspěchů v oblasti malířské perspektivy s barevným světem mnohdy nesrozumitelných příběhů. Poprava mečem před středověkou architekturou, želvy Ninja na schůzce před pilíři ze 12. století. Cyklus je sjednocen názvem Dva světy, přičemž Divišem citovaná statická ztuhlost raných malířských pokusů o osvojení zákonů perspektivy tvoří protipól spektakulárním neonovým vizím animovaných postaviček z komerčních světů.

Ve čtvrté části Diviš dospěl k oblasti čisté barevnosti. Opouští strukturu a hledá v barvách, v jejich optickém působení. Plátna, jakými jsou Zbytky V.27 (2009), které sestávají z vertikálních prvků, či Zbytky V.9, působící jako vzorkovnice koberců či linoleí, v mnohém počínají formálně upomínat na práci Evžena Šimery (1980), který prošel ateliérem Vladimíra Skrepla.

Pátá a šestá tematická (chronologická) oblast Divišovy rozsáhle prezentované tvorby zacykluje jeho práci v přechodu k čistě strukturálně-optické rovině: struktury se opět navzájem prostupují, zrcadlí a obnovují. V šesti podobách tvorby, v šesti světech Stanislav Diviš zpřístupnil svůj mnohaletý zájem o ryze malířské prostředky (ač k práci užívá i nové technologie). Tematizuje látku, pigment a plochu. Hledá a pojmenovává hranice mezi klidem a vzruchem, chaosem a řádem, strukturou a neforemnou vizí, jednotkou a celkem.

Stanislav Diviš. Kostky jsou vrhnuty! 19. 2. 2010 – 6. 6. 2010 Wannieck Gallery. Ve Vaňkovce 2, Brno.