Brněnská Wannieck Gallery připravila rozsáhlou výstavu děl Stanislava
Diviše (1953). Jeden z nejvýznamnějších představitelů českého
výtvarného umění generace 80. let 20. století je znám prací, jejíž
těžiště se pohybuje na pomezí vědy a umění, fantazie a pravidel, řádu
a náhody. Ač v ateliérech AVU nikdy nedostudoval, o to zásadnější měl
vliv na vývoj neoficiální české výtvarné scény 80. let, kdy stál mimo
jiné u založení skupiny Tvrdohlaví.
Výstava je koncipována zhruba do šesti tematických okruhů, jejich volba
by se však dala přičíst také faktoru chronologickému (rozlišení není
galerií nijak definováno, jde o vnímání autora článku). První skupina
sestává z „kašparů“, pestrobarevně obludných až démonických
žertéřů, jimž jejich vtipná kaše naplnila k prasknutí jazyky, které
chtějí vystrčit z pláten. Kašpar sólista – Narcista (1985) si jazyk
propichuje podivnými růžovými chapadly, Kašpar sólista – Intoška
(1985) roztahuje svými pařáty stydké pysky, za nimiž se skrývá betonově
statická knihovna (geometrický prvek vyvažuje divoké působení tvarové a
barevné merendy). Kašpar sólista – Namlouvání II (1985) zpřítomňuje
dvě postavy žertéřů v jemně intimní situaci, která je navozena
chromatikou (v diagonále dělené plátno na fialovou a tmavě zelenou) a
zároveň ironizována užitím kašparových znaků (jazyk, čapka, rolničky).
Bytost, jejíž společenské postavení nebylo zřejmě nikdy v historii
považováno za autoritativní, se ocitá v žánrovém výjevu, který
tradičně propůjčuje zobrazeným subjektům (milencům) důstojnost.
Kašpaři již v polovině 80. let opouštějí rovinu narativní a
vstupují do oblasti tvarové abstrakce. Diviš tímto přelomem postupně
vstupuje do výtvarného prostoru, v němž začíná komunikovat především
prostřednictvím tvarových modifikací a symbolů. Krajina (1985) tematizuje
základní geometrický a kosmologický tvar (ano, jde o kosočtverec), v 
zrcadlení opakuje křížovou strukturu,
kterou opticky vřazuje do struktury teček a kruhů. Divišovy krajiny
vyjadřují touhu po nalezení jednotícího krajinářského rámce, který
slučuje různorodé prvky v krajině. Diviš se stále více zaměřuje na
tvar, barvu a strukturu. V modřích a béžových odstínech oscilují Trny
(1887, akryl, plátno). K op-artu směřují Planetky (1995) a Soustředné
tvary/Kříž (1986), v nichž rudá pulzuje skrze žlutou k černé a bílé.
Kutná hora č. 1 z roku 1991 dokládá Divišovu cestu ke struktuře a
tvarové abstrakci, v níž dospívá k ornamentu.
Třetí část evokuje počítačové (rastrové) kresby, zaujme mezi nimi
přímá citace Duccia di Buoningsegni, a konfrontace gotické malby a jejích
úspěchů v oblasti malířské perspektivy s barevným světem mnohdy
nesrozumitelných příběhů. Poprava mečem před středověkou architekturou,
želvy Ninja na schůzce před pilíři ze 12. století. Cyklus je sjednocen
názvem Dva světy, přičemž Divišem citovaná statická ztuhlost raných
malířských pokusů o osvojení zákonů perspektivy tvoří protipól
spektakulárním neonovým vizím animovaných postaviček
z komerčních světů.
Ve čtvrté části Diviš dospěl k oblasti čisté barevnosti. Opouští
strukturu a hledá v barvách, v jejich optickém působení. Plátna, jakými
jsou Zbytky V.27 (2009), které sestávají z 
vertikálních prvků, či Zbytky V.9,
působící jako vzorkovnice koberců či linoleí, v mnohém počínají
formálně upomínat na práci Evžena Šimery (1980), který prošel ateliérem
Vladimíra Skrepla.
Pátá a šestá tematická (chronologická) oblast Divišovy rozsáhle
prezentované tvorby zacykluje jeho práci v přechodu k čistě
strukturálně-optické rovině: struktury se opět navzájem prostupují,
zrcadlí a obnovují. V šesti podobách tvorby, v šesti světech Stanislav
Diviš zpřístupnil svůj mnohaletý zájem o ryze malířské prostředky
(ač k práci užívá i nové technologie). Tematizuje látku, pigment a
plochu. Hledá a pojmenovává hranice mezi klidem a vzruchem, chaosem a
řádem, strukturou a neforemnou vizí, jednotkou a celkem.
Stanislav Diviš. Kostky jsou vrhnuty! 19. 2. 2010 – 6. 6. 2010
Wannieck Gallery. Ve Vaňkovce 2, Brno.
Napsat komentář