Hrou k umění – interaktivní výstava ORBIS PICTUS

Výtvarníci s divadelními a hudebními ambicemi vedení malířem, grafikem, sochařem, básníkem, režisérem, hudebníkem (a kdoví co ještě) Petrem Niklem instalovali pod barokní kopulí zrušeného kostela sv. Máří Magdalény prostorové objekty, jež se ve spolupráci s aktivním návštěvníkem rozpohybovávají, rozeznívají a často i nechtěně destruují.

Funkce řady instalací je na první pohled nejasná, a tak je návštěvník nucen se do nich ponořit a prozkoumávat je. Objekty k němu jako přátelsky naladění hlavonožci napřahují chapadla klapek, naslouchadel, hledáčků, trubic, táhel a kliček, za jejichž pomocí podle libosti naplňuje chrámový prostor roztodivnými zvuky a pohyby. Vše je navíc stmeleno změtí zvukovodů, propojujících různé odlehlé části expozice, a tak spolu návštěvníci neustále nějakým způsobem komunikují: chlapeček v přízemí ponořil prsty do klaviatury obřího hudebního nástroje ve tvaru Motýla (“Motýl zpěvavý“), holčička v prvním patře poslouchá u ústí zvukovodu cinkání jeho kovových křídel, umělecký kritik zařval jako lev do trychtýře visícího nad vchodem do muzea a nečekaně se mu jako odpověď donesl chichot dvou puberťaček ležících v objektu o patro výš…

Jaké je poselství tohoto umně rozpohybovaného víru nápadů umělců a návštěvníků? Záměr autorů je zaklet v názvu výstavy. V padesátých letech 17. století experimentoval Jan Amos Komenský v maďarském Blatném potoce s divadelním představením jako učební pomůckou pro svoje studenty. Na základě scénářů k těmto výchovným cvičením vznikl slavný spis Orbis Pictus (Svět v obrazech). Praktická zkušenost s předmětem našeho zájmu je totiž velice účinnou cestou k jeho pochopení. Pokud je pak naším zájmem umění, proč si ho nevyzkoušet.

Většinu návštěvníků výstavy ORBIS PICTUS tvoří rozdováděné děti. Křičí, smějí se, strkají se, hádají se a výstavu rozkošným způsobem ničí. Připojte se k nim. Nezbude vám nic jiného, než se podřídit jejich pravidlům. Odhoďte ostych. Překřičte klučinu na druhém konci zvukovodu, pošlete do éteru sprostý vzkaz, ohromte přítelkyni hudební kompozicí improvizovanou na čtyři kousky plíšku, vystrčte jazyk na svůj zmnožený odraz v obřím krasohledu, zatahejte blonďatou holčičku za copy (pozor na její maminku), naflusejte na zeď! Kdo ví, třeba si domů odnesete inspiraci, kterou v hrnku s dvojitou kávou nenajdete.