Já žena choroba smrt – bloudění labyrintem dekadentního umění
Dekadence je proudem, který se oproti většině ostatních uměleckých směrů přelomu 19. a 20. století (impresionismus, pointilismus, cloisonismus, expresionismus…) nevymezuje na základě specifických formálních postupů. Jedná se o pojem ideový, za kterým se skrývá přístup umělce (vyhrocený individualismus), okruh námětů, které volí (náboženská, filosofická a symbolistická tematika), a v nejobecnější rovině naladění celé jedné generace intelektuálních elit (představa společenského úpadku, krize rozumu). Vzhledem k šířce tohoto termínu je takřka nemožné připravit smysluplnou, přehlednou a navíc zábavnou výstavu dekadentního umění. Autorům výstavy Dekadence – V barvách chorobných se to přesto povedlo.
Výstava v Obecním domě je skutečně výjimečně podařená. Její autoři (koncepce výstavy: Otto M. Urban) zavrhli zažité klišé časové posloupnosti a uzavřenosti vystaveného souboru a orientovali se na námětové průsečíky děl, vzniklých v neobvykle dlouhém časovém intervalu (jak podtitul výstavy napovídá přibližně 1880–1914). V řadě tematických oddělení můžete sledovat vztah umělců k sobě samým (autoportréty), k literatuře (Salome, Ahasver, Ježíš Kristus, Krysař), k pokušení, k šílenství, ke spiritualismu nebo ke smrti.
Námět je hlavním pojítkem mezi sousedícími exponáty, a tak zde dochází k nezvyklým a opravdu inspirativním konfrontacím. Například v oddíle věnovaném zobrazení příběhu o Salome a Janu Křtiteli můžete v těsném sousedství obdivovat Drtikolovy expresivní akty, uměřenou pozdně secesní Hlavu Egypťanky Ladislava Šalouna, morbidní, krví zkrápěné Salome Jana Konůpka či do sebe uzavřená meditativní zobrazení Jana Křtitele od Jana Preislera a Jana Zrzavého.
Odvážných srovnání je tu ovšem mnohem víc. Ve společnosti děl generace činné na začátku 20. století, která již experimentovala s novými formálními možnostmi expresionistické barevnosti nebo kubistických tvarů (skupiny Sursum – Váchal, Konůpek, Kobliha – a Osma – Kubišta, Filla), se ocitají o něco starší, v námětech symbolistické, ve formě impresionisticky citlivé obrazy Jana Preislera či filozofující grafiky a kresby Františka Kupky. Tím ovšem odvážné srovnávání nekončí. Vystavovatelé nechávají v tomto souboru místo pro obrazy Maxmiliána Pirnera a Gabriela Maxe ze 70.–90. let 19. století, v nichž jsou dekadentní obsahy (pohádkové stvůry, osudové ženy, choroby ducha) neseny formou realistickou či historicko-secesní.
Troufám si tvrdit, že snad každý v tomto intimním až stísněném labyrintu dekadence, který nabízí na malé ploše překvapivě obsáhlý soubor děl (architektonické řešení výstavy: Lukáš Velíšek), objeví umění svého srdce/mozku. Pro mě osobně jsou vrcholem výstavy grafiky Karla Hlaváčka, většině čtenářů asi známého spíše skrze poezii. V sérii autoportrétů míchá zvláštní, paradoxní koktejl z vědomí vlastní velikosti a výjimečnosti a zároveň z pocitu tragického vykořenění. Svým vrcholným cyklem Prostibolo duše pak Hlaváček vyjadřuje panický strach z existenciální neukotvenosti člověka, který byl nejprve vyhnán z ráje, později mu byla odňata víra v boha a nebeskou spásu, a tak v čase, který mu byl vyměřen, zírá a křičí do nicoty.
Co dodat? Dalo by se namítnout, že díla vystavená v Obecním domě v mnohém vystupují z rámce dekadentního umění. Domnívám se ale, že právě prezentace hraničních poloh uměleckého směru nám dává možnost daný umělecký směr vymezit a skutečně pochopit. Podobné poměřování zdánlivě nepoměřitelného dává navíc návštěvníkům impuls k hlubším úvahám a diskuzím, které by v případě jasně vymezených mantinelů vůbec nevznikly. Prostory Obecního domu se tak díky odvážné až kontroverzní výstavě Dekadence stávají místem, kde spolu komunikují nejen díla a diváci, ale bez obtíží spojených s časovými a formálními propastmi i samotná díla mezi sebou.
V BARVÁCH CHOROBNÝCH
Idea dekadence a umění v českých zemích 1880–1914
