Jacob Holdt: USA 1970–75

Ačkoliv je Holdt samoukem a nikdy neprošel uměleckým školením, jsou jeho fotografie v současnosti ceněny nejen pro svou bezprostřední autentičnost a velkou vypovídací schopnost, ale také pro autorův talent citlivě pracovat s kompozicí a světlem, které ocenil např. i francouzský kurátor Paul Cottin, jenž se zasadil o „znovuobjevení“ Dánových snímků. Nová publikace American Pictures byla nedávno nominována na prestižní cenu Deutche Börse Photography Prize 2008.

Holdtův příběh se začíná psát roku 1970, kdy vyráží jako mladý muž stopem po USA, aby tuto lákavou zemi dobře poznal a prožil zde následujících pět let jako tulák a bezdomovec, kterému se však neotevřely pouze dveře těch nejnuznějších slumů a chatrčí, ale paradoxně i brány luxusních paláců a sídel bohaté americké smetánky. Z cest posílá dopisy domů svým rodičům a ti, zaujati neobyčejnými zážitky a příběhy, obratem zasílají svému synovi k narozeninám fotoaparát, aby mohl vše pečlivě zdokumentovat. Hlavními aktéry Holdtových snímků se tak stávají především obyvatele černošských ghett, kteří působí nadmíru přirozeně a jsou často zachyceni ve velmi uvolněných, avšak bolestně krutých či překvapivě důvěrných situacích. Holdtovo nevázané a bezprostřední přijímání i zobrazování nahoty a sexuality všech společenských vrstev, ras a pohlaví nepřímo nabourává hluboce zakořeněné předsudky a staví všechny lidské bytosti na stejnou úroveň. Podobně nepokrytě a bez skrývání jako např. americká fotografka Nan Goldin umožňuje Holdt divákovi nahlížet do soukromí homosexuálních párů, transvestitů i smíšených svazků, které můžeme spatřit nejen v momentě velice intimních okamžiků, při běžné denní hygieně nebo ve chvílích vypjatých osobních střetů. Nenabízí však pouze jejich tělesnou nahotu, ale díky schopnosti citlivě zaznamenat nestrojené lidské emoce – radost, vztek, něhu i mučivě nekonečnou bezradnost – se dostává hluboko do nitra lidské duše. Neoddělitelnou součástí života v amerických ghettech však bylo i násilí, jdoucí ruku v ruce s chudobou, bezmocí staroby, drogovou závislostí, krádežemi i bezmála každodenní smrtí. Na některých snímcích nám tak Holdt předkládá nemilosrdný pohled na brutálně zavražděného muže ležícího v kaluži krve, na ženu v rakvi zastřelenou vlastním mužem či tajemně hrozivou sešlost členů Ku-Klux-Klanu v Alabamě. Jakýmsi opačným protipólem tíživé atmosféry polorozpadlých dvorků s hromadami odpadků a houfy špinavých dětí jsou mrazivě frivolní fotky pořízené v ložnici bohatého playboye, dovádějícího se svou milenkou či na večírku opilých zbohatlých studentů a na přepychové večeři senátora Rockefellera.

Díky výstavě se můžeme seznámit také s komplikovaným vztahem autora ke své ženě Annie, již spatříme rovněž na několika fotografiích a o které autor píše ve svém dopisu nazvaném Láska z ghetta, přeloženém k pražské retrospektivě. Toto manželství neodmyslitelně tvoří součást Holdtových let strávených v USA a tudíž i samého představovaného projektu, přičemž nám nesporně pomůže lépe pochopit nelehký život v samotném lůně americké spodiny. Annie, s níž se Jacob Holdt seznámil v New Yorku, pocházela z nejnižší společenské vrstvy a společně prožili pár trýznivých let v černošském ghettu, pod tlakem beznadějné snahy najít práci a normální bydlení, kritického nedostatku peněz, okolního násilí a destrukce. Mezi zloději, prostitutkami, žebráky i pasáky, kteří neustále vyvíjeli na Jacobovu ženu nesnesitelný nátlak a také pod tíhou starých bolestných zážitků z dětství se začínal jejich vztah nenávratně rozpadat a stával se více a více nesnesitelným. Alkohol, hádky, vzájemné obviňování, postupné otupění a rezignace – to vše nakonec vedlo Jacoba Holdta až na hranici nenávisti, jak k černým, tak i k bílým obyvatelům ghetta. Jedinou možností byl únik, a ačkoliv se společný vztah nakonec rozpadl, odešel později Holdt společně s Annie do Dánska, kde mu mimo jiné pomohla s překlady ke knize American Pictures. Poté, co se fotograf stal díky své knize mediálně slavným, byl dokonce osloven KGB, jež chtěla využít mnohdy kompromitující snímky k protiamerické propagandě, což striktně odmítl. Velkou moc fotografie chtěl využít především k tomu, aby poukázal na rasové předsudky a zprostředkovaně tak bojoval proti nesmyslné sociální nespravedlnosti. Navíc dokázal oslovit i svou emociální přímočarou vizualitou a inspiroval jí např. rovněž slavného dánského režiséra Larse von Triera při natáčení filmů Dogville a Manderlay, které uvedlo 27. 11. pražské kino Světozor.

Galerie Langhans Praha 21. 11. 2007–20. 1. 2008
http://www.langhansgalerie.cz
http://www.american-pictures.com