Keith Bayliss, Peter Jonckheere, Petr Jochmann

Jeden za všechny, všichni za jednoho! Tři autoři, tři přátelství, tři přístupy. Sešli se, aby spojili své síly a odhalili výtvarné schopnosti. Odhodláni společně vystoupit a prokázat statečná srdce: zdařilo se. V olomoucké galerii Caesar se od 4. 8. 2009 ohání výtvarnou zbrojí Peter Jonckheere, Keith Bayliss a Petr Jochmann. Útočí společným nábojem – lidskou figurou a figurativními náměty. Avšak na rozdíl od Athose, Porthose a Aramise se tito současní hrdinové ubírají každý po svých stopách.
Člověk, figura a ještě roztodivné biomorfní tvary. Odlišné? Vcelku ano, a přece hovoří podobným jazykem a společného mají víc než dost. Tohle všechno skýtá pohled do aktuální olomoucké expozice v místní galerii.
Athosovou vznešeností disponuje umělecký
projev Keitha Baylisse. Bayliss pochází z jižního Walesu a několik let
pracoval v psychiatrické léčebně, což je mimo jiné cítit i z jeho
díla. Ve svých malbách a kresbách zobrazuje figurální motivy velkých
rozměrů, téměř v životní velikosti. Podivně vyhlížející bytosti
uhranou smutkem, tichem a nostalgií. Expresivní Bayliss ukazuje samotu a
posmutnělost. Nutí k zamyšlení. Nadpozemský, kosmický či meditativní?
Který z atributů je nejpříhodnější? Všechny dobře vystihují náladu
kreseb, ať už po obsahové stránce, či formou zpracování. Zasněné
bytosti pozorují, komunikují a dotýkají se slunce či noční luny. Bílá
těla kontrastují s vírem kresebných tahů na tmavém pozadí. Kubistická
stylizace těchto „lidí“ jim neubírá na kráse. Čistota kresebných
prací překvapí precizností, smyslem pro jemnost a propracovaností.
Černobílá technika navíc bravurně podtrhuje duševní stavy protagonistů
na papíře. Baylissovy malby mají podobně stavěný výtvarný slovník,
jejich potemnělá barevnost navíc odkazuje k Braquovi. Keith Bayliss je
zasněný a něžně smutný. Možná ještě trošku „přitlačit“ na
tužku a dodat více divokosti…
S Aramisovou tajemností přichází umělecký silák Peter Jonckheere. Diváka konfrontuje s lidskou nedokonalostí, rozporuplným životem a bijícími se tužbami těla a ducha. Jeho bojovým prostředkem je nahé mužské tělo – vyhublé, odcizené a uchylující se do ústraní. Je pro něj symbolem utrpení z existence, silnou expresivní výpovědí. Výpovědí smutku, strachu a skepse. Mladíci jsou chtě nechtě vystaveni světu. Jsou situováni do tajemných a podivných prostorů.
Muži s odhaleným tělem zahalují své
tváře, ubírají se do temných zákoutí. Dramaticky odhalují záda, divoce
roztahují nohy, ovšem stále ukrývají svůj kousek intimity. Jako bychom
byli postaveni do role přihlížejícího „šmíráka“, o němž bytosti
na obrazech tuší, že si je zaujatě prohlíží. Jen se jich na malý
okamžik dotknout! Právě v tomto momentě tkví Jonckheerovo kouzlo a síla
obrazů. Z prací tohoto belgického autora je cítit mistrné zvládnutí
figury. Doslova „jedním tahem“ vystihne přitažlivost ohnutých zad,
pohyby rukou či upjaté pohledy. Expresivní tahy připomínají Klimtův
výtvarný projev. Jonckheere je velmi svobodný ve vyjadřování. Kombinuje
kresbu s malbou, uhel s barvou, tužku s pastelem. Vnímavý pozorovatel
ocení především jeho schopnost dokonalé modelace těla pomocí
minimálních výtvarných prostředků. Tělo „vystupuje“ z obrazu, mysl
nejednoho diváka se chce nahých těl dotýkat. Stejně tak využívá
i rozmanitých podkladů – od papíru přes igelit – a objekty mnohdy
prezentuje i v životní velikosti. Jonckheere je velmi emotivní a
nejpřesvědčivější svým projevem.
„Nikdy přesně nevím, odkud se obrazy berou… Najednou jsou zde, a podstatné je, zda jim uvěřím…“ Posledním autorem je Petr Jochmann. Měli bychom mu věřit i my? Na první pohled diváka jeho cyklus drobných akvarelů zaskočí. Abstraktní tvary vypadají tematicky zcela odlišně vůči figurálnímu pojetí předešlých autorů. Skutečnost není až tak přímočará.
Pestrobarevné liány, hadi, mikroorganizmy?
Jakási podobnost zde je. Nebo stylizované části lidského těla, orgány?
Naivní pojetí a přístup připomíná v mnohém art brut. Akvarely na
papíře skýtají svět sám o sobě. Odtržený svět, v němž máme
prostor pro tichou meditaci. Svět, který má svůj řád a strukturu,
v němž se kocháme tichem. Svět tak nepodobný tomu skutečnému, a
především našemu vnímání. Velmi sympatickou záležitostí je i zvolený
formát a technika. Drobné akvarely podtrhují a umocňují samotné téma,
upoutávají pozornost svou barevností a ve „figurálním davu“ zbylých
autorů se rozhodně neztratí. Právě naopak. Imaginativní cyklus „Bez
názvu“ Petra Jochmanna vzniká jako dlouhý vibrační řetězec, který, jak
sám autor tvrdí, ukončuje až v okamžiku, kdy proud těchto imaginací
slábne a nakonec se zastaví docela.
Jediná stěna galerie prezentuje pohromadě práce Jockheera, Baylisse i Jochmanna. Pozoruji ji, a přitom si vybavuji tři osobnosti. Jako by stály těsně vedle sebe a zároveň se každá z nich veřejně pyšnila svým kouskem individuality. Statečnost a odvaha jim rozhodně nechybí. Stejně jako se Dumas pyšnil mušketýry; ty olomoucké si můžete vychutnávat až do 28. 8. 2009.