Keith Bayliss, Peter Jonckheere, Petr Jochmann

Člověk, figura a ještě roztodivné biomorfní tvary. Odlišné? Vcelku ano, a přece hovoří podobným jazykem a společného mají víc než dost. Tohle všechno skýtá pohled do aktuální olomoucké expozice v místní galerii.

Athosovou vznešeností disponuje umělecký projev Keitha Baylisse. Bayliss pochází z jižního Walesu a několik let pracoval v psychiatrické léčebně, což je mimo jiné cítit i z jeho díla. Ve svých malbách a kresbách zobrazuje figurální motivy velkých rozměrů, téměř v životní velikosti. Podivně vyhlížející bytosti uhranou smutkem, tichem a nostalgií. Expresivní Bayliss ukazuje samotu a posmutnělost. Nutí k zamyšlení. Nadpozemský, kosmický či meditativní? Který z atributů je nejpříhodnější? Všechny dobře vystihují náladu kreseb, ať už po obsahové stránce, či formou zpracování. Zasněné bytosti pozorují, komunikují a dotýkají se slunce či noční luny. Bílá těla kontrastují s vírem kresebných tahů na tmavém pozadí. Kubistická stylizace těchto „lidí“ jim neubírá na kráse. Čistota kresebných prací překvapí precizností, smyslem pro jemnost a propracovaností. Černobílá technika navíc bravurně podtrhuje duševní stavy protagonistů na papíře. Baylissovy malby mají podobně stavěný výtvarný slovník, jejich potemnělá barevnost navíc odkazuje k Braquovi. Keith Bayliss je zasněný a něžně smutný. Možná ještě trošku „přitlačit“ na tužku a dodat více divokosti…

S Aramisovou tajemností přichází umělecký silák Peter Jonckheere. Diváka konfrontuje s lidskou nedokonalostí, rozporuplným životem a bijícími se tužbami těla a ducha. Jeho bojovým prostředkem je nahé mužské tělo – vyhublé, odcizené a uchylující se do ústraní. Je pro něj symbolem utrpení z existence, silnou expresivní výpovědí. Výpovědí smutku, strachu a skepse. Mladíci jsou chtě nechtě vystaveni světu. Jsou situováni do tajemných a podivných prostorů.

Muži s odhaleným tělem zahalují své tváře, ubírají se do temných zákoutí. Dramaticky odhalují záda, divoce roztahují nohy, ovšem stále ukrývají svůj kousek intimity. Jako bychom byli postaveni do role přihlížejícího „šmíráka“, o němž bytosti na obrazech tuší, že si je zaujatě prohlíží. Jen se jich na malý okamžik dotknout! Právě v tomto momentě tkví Jonckheerovo kouzlo a síla obrazů. Z prací tohoto belgického autora je cítit mistrné zvládnutí figury. Doslova „jedním tahem“ vystihne přitažlivost ohnutých zad, pohyby rukou či upjaté pohledy. Expresivní tahy připomínají Klimtův výtvarný projev. Jonckheere je velmi svobodný ve vyjadřování. Kombinuje kresbu s malbou, uhel s barvou, tužku s pastelem. Vnímavý pozorovatel ocení především jeho schopnost dokonalé modelace těla pomocí minimálních výtvarných prostředků. Tělo „vystupuje“ z obrazu, mysl nejednoho diváka se chce nahých těl dotýkat. Stejně tak využívá i rozmanitých podkladů – od papíru přes igelit – a objekty mnohdy prezentuje i v životní velikosti. Jonckheere je velmi emotivní a nejpřesvědčivější svým projevem.

„Nikdy přesně nevím, odkud se obrazy berou… Najednou jsou zde, a podstatné je, zda jim uvěřím…“ Posledním autorem je Petr Jochmann. Měli bychom mu věřit i my? Na první pohled diváka jeho cyklus drobných akvarelů zaskočí. Abstraktní tvary vypadají tematicky zcela odlišně vůči figurálnímu pojetí předešlých autorů. Skutečnost není až tak přímočará.

Pestrobarevné liány, hadi, mikroorganizmy? Jakási podobnost zde je. Nebo stylizované části lidského těla, orgány? Naivní pojetí a přístup připomíná v mnohém art brut. Akvarely na papíře skýtají svět sám o sobě. Odtržený svět, v němž máme prostor pro tichou meditaci. Svět, který má svůj řád a strukturu, v němž se kocháme tichem. Svět tak nepodobný tomu skutečnému, a především našemu vnímání. Velmi sympatickou záležitostí je i zvolený formát a technika. Drobné akvarely podtrhují a umocňují samotné téma, upoutávají pozornost svou barevností a ve „figurálním davu“ zbylých autorů se rozhodně neztratí. Právě naopak. Imaginativní cyklus „Bez názvu“ Petra Jochmanna vzniká jako dlouhý vibrační řetězec, který, jak sám autor tvrdí, ukončuje až v okamžiku, kdy proud těchto imaginací slábne a nakonec se zastaví docela.

Jediná stěna galerie prezentuje pohromadě práce Jockheera, Baylisse i Jochmanna. Pozoruji ji, a přitom si vybavuji tři osobnosti. Jako by stály těsně vedle sebe a zároveň se každá z nich veřejně pyšnila svým kouskem individuality. Statečnost a odvaha jim rozhodně nechybí. Stejně jako se Dumas pyšnil mušketýry; ty olomoucké si můžete vychutnávat až do 28. 8. 2009.