Kicking Artist’s Ass – Autovize ve Staroměstské radnici

Výstavu nebojácně otvírá video Ondřeje Brodyho s názvem Licking Curator’s Ass (Vylízání kurátorova zadku), překvapivě zachycující vylízání kurátorova zadku. Opravdu vtipný kousek! Decentním, jemně symbolickým a opravdu důmyslným způsobem tematizuje Brody nevraživost mezi umělci a kurátory – jazyky umělců nechává v pravidelných intervalech jezdit mezi tetovanými půlkami pana Jana Van Woensel, kurátora z belgických Antverp. Návštěvníci neskrývají zájem: skupina náctiletých si v dojemném vzrušení špitá, důchodkyně u pokladny ostentativně kroutí hlavou a povzdychávají, redaktor NeKultury se marně pokouší přesvědčit sám sebe, že ho zajímají pletichy mezi organizátory výstav a vystavenými umělci. Bohužel – nezajímají. Pro pana Brodyho mám jednoduchou radu: Pokud vás současné institucionální normy iritují, vykašlete se na ně. Připravujte výstavy s lidmi, kterým věříte, nebo si je připravujte sám.

K mému štěstí trvá Brodyho video jen několik minut. To se již bohužel nedá tvrdit o padesátiminutovém videozáznamu Harmony Corruption od Jiřího Skály, zachycujícím neustále se opakující přidělávání bílého plátna na rám a jeho následné odstraňování. Mohl by to být docela zajímavý happening s absurdním nebo dokonce možná i existenciálním významem (recyklace prázdnoty – termín převzatý z doprovodného textu k výstavě). To by ovšem nesměl být tak neuvěřitelně zdlouhavý. Na jakous takous pointu je třeba čekat nekonečných 10 minut, a to navíc za lomozu třísekundové metalové smyčky. Já to vydržel, ale pochybuji, že takových masochistů je mnoho.

V hlavním sále galerie jsem se utkal s druhou polovinou Autovize. Jako první mě zaujaly velkoformátové fotografie Evžena Šimery, který se pokusil v barvě rekonstruovat známé snímky Markéty Othové. Dle záměru autora se má jednat o antifeministický koncept, přepracování díla ženy – umělkyně mužem – umělcem. Nic podobného v takové adaptaci nevidím. Přidání barvy žádný specificky mužský úhel pohledu nepřináší a opravdu nevím, co přináší. Že by další práce na téma recyklace?

Posledním výtvarníkem Autovize je Viktor Frešo. Ve Staroměstské radnici seznamuje návštěvníka s mechanismy, které využívá k vyrovnávání se s krizovými situacemi. Vystavuje několik textů – seznamů, které se vždy vztahují k řešení jednoho problému (Co dělám, když mě opustí přítelkyně, Co dělám, když pochybuji o svém umění, Co dělám, když jsem v tíživé finanční situaci…). Tento koncept má být podle autora novátorskou, literárně-výtvarnou verzí autoportrétu. Frešovy rady ovšem nejsou nijak překvapivé, humorné a už vůbec ne niterné, a tak je těžké si pod jejich pisatelem někoho představit. V běžné literatuře navíc o dokonalé portréty a autoportréty není nouze. Netuším proto, čeho chtěl autor tímto intermediálním přesahem docílit.

Autovize může snad alespoň šokovat. V mém případě se jí ale nedaří ani to. Ačkoli se vám možná tento článek jeví jako podrážděný, převažující pocit, který jsem si z výstavy odnesl, je lhostejnost. Je mi úplně jedno, že líže umělec kurátorovi řiť. Pokud se mám na něco podobného koukat, raději si půjčím kvalitní porno. Pobavím se a třeba z toho porna také vyždímám nějaký ten vyšší umělecký význam. Rozhodně to nebude o nic těžší úkol.