Království Veroniky Bromové
Říká se, kdo se bojí, ať nechodí do lesa. Něco podobného je možné tvrdit i o výstavě Veroniky Bromové, která se právě v těchto dnech koná v Domě U Kamenného zvonu v Praze. Hrozí zde totiž zvýšené nebezpečí střetu. Odhalená tajemství ženského těla nebo obludně groteskní bytosti tu jen tak mimochodem obývají náš svět.
Většina vystavených prací jsou rozměrné digitálně upravené fotografie. Výběr doplňuje několik videí a instalací, z nichž nejvýraznější je zřejmě podivuhodně se vlnící „Kráska“, neboli mechanický objekt jasných barev. Pro úplnost dodejme, že v místnosti je kromě „Krásky“ přítomno také „Zvíře“. Výstava mapuje tvůrčí cestu Veroniky Bromové v průběhu více než deseti let, od roku 1994 až do současnosti.
Upoutat pozornost se Veronice Bromové podařilo už dávno, mimo jiné také cyklem „Pohledy“, jenž tvoří nedílnou součást této přehlídky. Uprostřed devadesátý
ch let byly její odkryté anatomické průřezy a průhledy digitálně vmanipulované do ženského těla vnímány jako nekompromisní manifestace ženských témat. Radikalita tohoto cyklu spočívá mimo jiné v přesnosti vyjádření. Možnost otevřít se (princip ženské sexuality) je zde brutálně zvěcněna. Uveďme jeden příklad: až někde v dálce, jako pouhé pozadí příslušející k detailně prokresleným šlachám, svalům a roztaženým nohám, se nachází obličej blonďaté dívky. Scéna jako vystřižená z levného pornofilmu. Jelikož se jedná o rozměrné fotografie, je vskutku nesnadné před nimi utéct. Zároveň je nemožné se před nimi zastavit a setrvat v klidu. Divák je vystaven bolestnému prozkoumávání obrazu, který by nejspíš ani nechtěl vidět. Tato útrpnost je navíc oboustranná. Autorka diváka manipuluje, ale zároveň se i ona vystavuje pohledům náhodného kolemjdoucího. Poznamenejme, že modelem pro většinu fotografií byla Veronika Bromová osobně.
V podobném duchu jako „Pohledy“ je veden cyklus s tajuplným názvem „Zemzoo“. I tady jsou přítomny podobné m
otivy, byť v poněkud tlumenějších barvách a subtilnějších emocích. Vícekrát se opakuje výjev, v němž částečně amorfní bytost postupně v řadě zrcadel ztrácí lidské proporce. Navíc tento viditelně feminní objekt není bez duše. Intenzivně si uvědomuje sebe i svoji tělesnost. Jestliže „Pohledy“ agresivně ukazovaly s jasným imperativem „dívej se!“, zde je přítomná bolest a nevyhnutelná otázka „proč?“. Odpovědi se nedočkáme. Osud, který předurčuje, že budeme obyvateli právě svého těla, je nezvratný. Uvěznění v těle nabývá podobného charakteru jako uzavření v prostoru, z kterého nelze vyjít.
V pozdějších dílech, která se na výstavě objevují, je možné objevit aspekty skutečnosti, které toto marné tázání plynule rozvíjejí. Nejvýrazněji tak činí cyklus „Království“, který se v průběhu výstavy stále častěji připomíná. Je prodchnut onou expresivitou přítomnou již v „Pohledech“ (jmenujme opakující se otevřený chřtán Veroniky Bromové). Manické ukazování a předvádění prostoru, který obklopuje hlavní postavu, ale zároveň připomíná, že vstupujeme do neskutečného světa, do místa s možností. Nikoli tedy ohraničenosti. Tělo se přes zvnitřnělou krajinu rozlilo do všech směrů. Kromě jisté hrůznosti z těchto obrazů vyzařuje síla. Dojde-li tedy návštěvník až do poslední místnosti v druhém patře výstavních prostor, je možné, že si domů odnese malou katarzi.
Díla pocházející z poslední doby jsou oproti těm z devadesátých let mnohem ambivalentnější. Když Královna
z cyklu „Království“ osaměle poskakuje po zahradě, má v sobě zákonitě obrovskou dávku ironie. Připomeňme si soubor fotografií „Zlatý věk“, který u nás nedávno vystavoval Rakušan Gottfried Helnwein v galerii Rudolfinum. U něj se původně naděje plný název transformoval do ironicky apokalyptických podobizen jakési mimozemské bytosti. Do jaké míry si připustíme onen nepominutelný škleb, hraničící s nevědomou temnotou, je na nás.
Nedá mi to, abych zde neuvedla malou doušku. Když jsem před časem vycházela z výstavních prostor v druhém patře Domu U Kamenného zvonu, všimla jsem si dvou postav mužského pohlaví. Tyto postavy, z nichž jedné mohlo být čtyřicet a druhé snad jen deset let, se nakláněly přes zábradlí a pozorovaly pytlovité pohyblivé figurky, které vítají návštěvníky při vstupu do expozice. Jaký to má vztah k předešlému textu? Napadla mě mimovolně jakási metafora. Kdybych tuto situaci chtěla blíže popsat, nejspíš bych ji pojmenovala takto: „Otec a syn, čekající před branami ženského hájemství.“
Veronika Bromová – Království, 31. 10. 2008–11. 1. 2009,
Dům u Kamenného zvonu GHMP, Staroměstské náměstí 13, Praha 1, www.ghmp.cz
Zdroje obrázků: www.veronikabromová.cz, www.huntkastner.com/en/artists/bromova/
