Leica galery Prague: Ruud van Empel (16. 1.–18. 4. 2009)

Ruud van Empel k tvorbě svých obrazů (příčí se mi užít slovo „fotografie“ pro něco tak nadpozemského) používá zvláštní techniku slepování skenů, fotografií a obrázků z časopisů, které následně digitálně upravuje. Finální koláže připomínají obrazy z ráje; tak barevné rostliny, květy, hmyz a ptáci jdou jaksi nad naši pozemskou představivost. Portrétované děti, klidné, statické, čisté, na vás hledí s různou intenzitou a zaujatostí. V očích některých z nich je apatie, v jiných zvědavost, jinde drzost, sebejistota nebo otevřená hrozba. Kontrastní dětskou nevinnost ilustrují roztomilé šaty, které samozřejmě ladí s okolím – autorovi nelze upřít výrazné estetické cítění.

Co na Empelových obrazech tak fascinuje? Za prvé: přestože jsou fotografie retušované, nikdy ne tak, aby přestaly působit opravdově. Tak listy leknínu jsou sice nadpřirozeně zelené, ale zůstaly okousané od hmyzu, děravé sluncem, polámané neobratným krokem. Ta zelená (!) mimochodem odkazuje na název tohoto cyklu děl – Study in Green z let 2003–2004. Za druhé: tak dokonale oblečené děti uprostřed bujného pralesa prostě vyvolávají otázku: Co jste zač? Jste andělé, nebo přízraky? Jak je možné, že nepůsobíte ztraceně? Opravdu – ani v jedněch očích nespatříte lesk plačtivosti či nádech překvapení. A tato podivná – protože neobvyklá – sebejistota je to, co děsí a fascinuje zároveň.

Ocitnout se v tomto surreálném světě je okouzlující. Na obrazech můžete najít všemožné (ovšem i nemožné) druhy hmyzu, ptáků, obojživelníků, ale i drobných savců. Další důvod, proč záběry z pralesa nepůsobí ateliérově a proč nás tak baví se v nich ztrácet (sova jako zpěvný pták!). Opravdu hrozivě pak působí jediné dva noční obrazy – umocněné tím, že v jednom případě jde o jediný dvojportrét plus z černé tmy zírají černé děti. Tito dva chlapci s uhrančivýma očima jsou přesvědčiví, bdělí strážci pralesa a dávají najevo svou přesilu. Skutečně – z tohoto obrazu běhá mráz po zádech.

„Ruud van Empel je umělec“, stálo někde. Ta věta mě rozesmála. Po zhlédnutí výstavy s ní ale musím souhlasit. Jeho díla nejsou jen dokonale barevná a krásná na pohled. Také něčím provokují, zneklidňují, vyvolávají otázky. Je za nimi něco víc než jen krása – určitý pocit. A vyvolat pocit uměním rozhodně je. V Leica galerii si navíc můžete dát kávu, dívat se ven z velkého okna a na chvilku se zastavit a přemítat. To už bychom ale odbíhali k umění života.