Miroslava Vitásková: „Anything else?“
Pro příznivce současného umění je Vitásková dalším přírůstkem s ostrými zoubky. Zastánci konzervativní scény budou naopak lapat po dechu: ostříhané vlasy, spoutané ruce, mléčná extáze. Fanatické vytržení či sexuální obsese? Anything else! Témata těla a tělesnosti, vztahů mezi mužem a ženou a vymezování vlastní identity jsou primárními vyjadřovacími modely v symbolické rovině. V jejím podání však přinášejí skutečně „něco neotřelého“.
Tento týden skončila autorčina výstava v ostravské Galerii Dole. Ucelený soubor fotografií představující zrcadlo rozmanitých performancí perspektivní umělkyně by se dal charakterizovat slovy vztahy, emoce a fyzická přítomnost Miroslavy Vitáskové. Tělo je nástroj, hra. Vitásková si se svým tělem pohrává svobodně, nespoutaně, divoce; o to víc je její projev upřímný. Tělo je pro ni multifunkčním prostředkem, pomocí kterého vytváří záznamy–mapy–struktury navazující na modely body artu. Vyznává jednotu obsahu a formy: jednoduchou myšlenku týkající se vztahů a osobních emocí znásobí výstižně zvolenou technikou zpracování. Intermediální obrazy boří bariéru fikce a skutečného. Transformace reality do snu a zpět. To je na autorce možná nejsympatičtější.
Vitásková se bere od shora: začíná u své kadeře. Z ustřižených vlasů sestaví kontroverzní „piču“ a připevní si ji na záda. Subtilní, ostré a ženské. Intimní materiál s veřejnou prezentací.
Podruhé směřuje k modernitě,
konkrétně k Mondrianovým kresbám. Nechává se unášet vertikálními a
horizontálními principy zmiňovaného umělce. Pomocí ustřižených vlasů
vznikají na hrudi autorky téměř identické, Vitáskovou zašifrované mapy.
Vysoce nápadité.
Autorka ve svých obrazech pracuje i s křesťanskou ikonografií. Velmi zajímavé jsou třeba autoakty, na nichž není sama: na své tělo promítá Krista. Na malý moment dochází k vnitřnímu i vnějšímu ztotožnění dvou osob. Miroslava Vitásková pracuje s motivy přijímání a odevzdání. Naší omezené existenci přináší fotografický prožitek osobního poznání na pomezí vážného a ironického, plný emocí.
A co teprve změna ženské identity v mužskou a naopak? Ženská tvář vyrůstá z mužského trupu. Vizuální zaměnitelnost. Zrůdné, přesto krásné a čisté. Od této chvíle se bizarní vize neúprosně vštípí do paměti a budou vyvstávat častěji a častěji. Bohužel/bohudík.
Autorka se na své ostravské výstavě s diváky rozloučila v akci s mlékem, která symbolizuje fyzickou i mentální očistu. Performance odkazuje k matérii, jakou je mateřské mléko, ale i to kosmické na Mléčné dráze. Chybí jen skutečná vůně, chuť, dotek mléčné kapaliny pro návštěvníky.
Na Miroslavě Vitáskové je velmi sympatické to, že se s uměním takzvaně „nesere“. Z její tvorby lze cítit svobodné a hravé přemýšlení o obsahu i materiálu. Jde si za svým. Akce jsou přirozené, upřímné a citlivé. Žádné okolky kolem, žádné manýry, žádné recese. Na druhé straně skýtají vlnu rozruchu a provokace. Tím je autorka činí přitažlivými a je si toho vědoma. Labužníkům mladého umění doporučuji sledovat její tvorbu.
Miroslava Vitásková: Anything else? 18. 1. – 19. 2. 2010, Galerie Dole, Ostrava
