Monument transformace – Sympatický chaos.

Na úvod svých úvah musím přiznat, že přestože jsem v prostorách Ústřední městské knihovny strávil několik hodin, z vystavených děl jsem viděl pouze zanedbatelný fragment. Soubor prezentovaných prací totiž z valné části tvoří videa, jejichž souhrnná délka určitě přesahuje 24 hodin čistého času – bez Bena Stillera jsem noc v muzeu trávit nehodlal. Situace, kdy celkovou podobu výstavy zná pravděpodobně pouze její autor, však nemusí být nutně odsouzeníhodná. Proč? Náhodné a svobodné bloumání galerií, ono zdánlivě bezcílné prohrabování se v na první pohled neuspořádaném chaosu jako by odpovídalo fragmentárnímu a nesoustředěnému vnímání dnešního světa, servírovaného povětšinou v podobě neuspořádaných mediálních střípků. Vzhledem k tomu, že záměrem výstavy bylo promlouvat o fenoménu transformace v souvislostech globálního světa, bez zaostření na nějaký konkrétní region či problém, lze takovou – supermarketovou – formu expozice spíše vítat než prominout. Dovolte mi nyní, bez ambice vytvářet nějakou super objektivní recenzi, krátce pohovořit o vlastním nákupním košíku, který jsem si z Galerie hlavního města Prahy odnesl. Ten váš může být úplně jiný.

Za základní rys zkoumané výstavy považuji široký rozptyl děl na škále vinoucí se od čistě dokumentárních materiálů až po ryze umělecké, emocionálně zabarvené výpovědi. Na straně jedné, oné výchovně poznávací, stojí projektová dokumentace k renovaci válkou poničeného sarajevského parlamentu řeckého umělce Vangelise Vlahose či koláž ve vstupní místnosti expozice, složená z politicky angažovaných transparentů, které dominují proklamativní hesla z dob komunistického Československa. Na opačném konci škály se pak nachází video afghánské autorky Lidy Abdul „Co jsme zahlédli, když jsme se probudili“, sestávající ze zpomalených záběrů, které nejprve zachycují skupinu mužů, kteří uprostřed stepi za pomoci jakýchsi obřích šálů strhávají zbytky staré ruiny a následně „pohřbívají“ do země kámen. U tohoto videa je již zcela nepodstatné, kde bylo natočeno a koho zachycuje. Je čistě metaforickým znázorněním procesu přeměny, kdy staré, strháváno společností k zemi, zdánlivě mizí, jeho zbytky si však komunita pečlivě uschovává ve svém povědomí (či podvědomí) a na těchto pouhým okem neviditelných reliktech pak buduje věci nové.

Tolik k extrémním polohám, jež výstava nabízí. Většina umělců se pohybuje někde mezi nimi. K nim patří i Peggy Meinfelder, jež sesbírala a vystavila soubor předmětů, které si zakoupili východní Němci za příspěvek sta západoněmeckých marek po prolomení železné opony. Bizarní směska retro předmětů z přelomu 80. a 90. let (magnetofony, panenky, konfekce… ), doplněná o autentické komentáře původních majitelů, zvláštním způsobem balancuje na hraně nostalgického kýče a téměř vědecky pojaté sondy do dvacet let starých nákupních trendů.

Zde si dovolím nutnou odbočku. Právě na této práci lze totiž úspěšně ilustrovat hlavní problém, který s sebou celá výstavní koncepce chtě nechtě nese. Nemohu se ubránit pocitu, že nezanedbatelný počet návštěvníků opomine vnímat vytčené téma politických a společenských proměn, které je ostatně poměrně intelektuálně náročné, a přijde si do galerie pouze zavzpomínat na staré časy, reprezentované zapomenutými a nyní znovu objevenými relikviemi. Podobné riziko je obsaženo v celé řadě dalších exponátů – v již zmíněných ideologicky útočných transparentech, ve fotografiích sídlišť či v nástěnné koláži obsahující fotografie osmdesátkových pop stars.

Výše popsaná emocionálně přetížená retra mě příliš nepřitahují. Asi nejhlubší otisk ve mně naopak zanechalo video albánského tvůrce Anriho Saly „Interview“, který bez samoúčelného sladkobolu diskutuje se svou matkou na téma její komunistické minulosti. Pozoruhodný je již sám příběh, na základě kterého se autor k rozhovoru propracoval. V archivech albánské komunistické strany nalezl němý rozhovor se svou matkou z roku 1981, za pomoci hluchoněmého spolupracovníka pak vytvořil k obrazu text a s ním překvapenou ženu konfrontoval. V interpretačně hutném snímku se tak nevyjevuje pouze mezigenerační vyjasňování historických souvislostí, nýbrž také proces složitého rozpomínání – ozvučování pro většinu dnešních Albánců již němých dějin.

Košík, který jsem si z galerie-supermarketu odnesl, obsahoval ještě celou řadu více či méně chutných položek. Jelikož pro mě však nebyly natolik důležité, abych je s sebou tahal na letní dovolenou, sežral mi je v době mé nepřítomnosti žravý kokršpaněl. Možná namítnete, že jsem mohl do galerie zajít znovu a vzpomínky si oživit. To po mně ovšem může chtít pouze Ben Stiller.