Nechte mě vládnout

První osoba je vždy uhrančivá. Vzbuzuje různorodé emoce. Člověk je donucen se zastavit. Dostává se do bližšího vztahu k autorovi, o to víc, je-li na konci věty tušený vykřičník. Když nedávno měla výstavu Lada Gažiová, pojmenovala ji „Včera jsem vydesinfikoval celý nebe“. Zvláštní text má, stejně jako mnohé, co se týká Jakuba Hoška, hudební původ. Zdá se, že se někteří mladí umělci cíleně vzdalují obyčejným slovům a místo nich dávají přednost hlasům a výkřikům. Rozum nahrazují notně subjektivním pocitem. A možná že je to v dnešní zapletené době jediná cesta, jak nezůstat na povrchu věcí a jít kamsi hlouběji, ačkoli není mnohdy jasné kam. Ovšem nenechme se zmást. Název sám nám toho totiž o Hoškově výstavě mnoho neřekne.

Hned u vchodu se lze střetnout s rekonstruovaným pokojíčkem-ateliérem. Připomeňme (cituji volně s výpustkami), jak Orlando v románu Virginie Woolf vystoupá do točitém schodišti do svého mozku, kde všechno, co viděl a slyšel, spustí vřavu, a on začne psát tragédii o pěti jednáních. Hoškův pokoj má zřejmě skýtat podobný druh zážitku – pohled do autorova obytného prostoru, který je v těsném sepětí s jeho vnitřním světem. Je zaplněný zdánlivě nedbale rozházenými obaly od desek, špinavým oblečením, nedojedenou pizzou a malířovými potřebami. Přitom v sobě skrývá ironické akcenty, například igelitovou tašku s okázale nenápadným nápisem TATE, položenou na sešlém gauči.

Pokojíček, jenž měl zřejmě usnadnit cestu do autorova mozku, se připomene ještě v poslední místnosti „zapomenutými“ plechovkami a odřezky pod jedním z pláten, ale jinak se zbytek výstavy nese v tradičním duchu. Malby jsou zabydleny motivy, jako jsou nože, krev, stromy nebo pařáty. Nevidíme je u Jakuba Hoška poprvé. Tyto pojmenovatelné objekty se protínají s abstraktně se vinoucími prvky, mezi nimiž jsou všudypřítomné nápisy. Autor tak propojuje různorodé grafické prvky v jeden celek. Sám k jejich obsahu poznamenává: „Do obrazů dávám texty, se kterými se nějak ztotožňuji, líbí se mi jejich obsah, půjčuji si je a používám. Obsah obrazu dá textu jiný význam a naopak. Když například udělám na obraze melancholickou atmosféru, shodím ji pak nějakým textem. Baví mě, když patos poetičnosti shodím nějakou groteskní hláškou.“ Nenechme se tedy zmást. Nic není zřejmě úplně vážné, a zároveň všechno. Stejně jako strukturní změti na obrazech jsou při bližším pohledu velmi přesně vyřezané. V této paradoxnosti je nutné se naučit svobodně pohybovat.

Podobá se to práci s hudebním motivem. Když se moc dlouho táhne, neboli „dojí“, může se melodie omrzet. Jakub Hošek se nedořečeností vlastně zabezpečuje proti tomu, aby se jeho nápady náhodou neomrzely. Zároveň se v nápisech mile projevuje jeho nakročenost k hudební sféře.

Výstavy se účastní také Anežka Hošková. Její intimní barevné akvarely jsou v ostrém kontrastu k maskulinizovaným příšerám, které namaloval poslední ze zúčastněných umělců, James Unsworth. Mnohost pohledů tak dává aspoň částečný náhled do vnitřního světa určitého výseku mladé generace.

Jakub Hošek – Nechte mě vládnout
od 9. 1. 2009 do 21. 2. 2009

Galerie Jiří Švestka
Biskupský dvůr 6
Praha 1