Nedokončené dokončené obrazy – Turner and Italy v Budapešti
Být považován za romantického krajináře a zároveň předchůdce abstraktní malby zní trochu divně – ale přesně to se stalo anglickému malíři J. M. W. Turnerovi. Joseph Mallord William Turner žil v letech 1775–1851, takže abstrakce vypadá dost překvapivě, jenže – je to tak. Výstava v budapešťském Muzeu krásných umění (Szépművészeti Múzeum) dokonale zachycuje tu zvláštní vývojovou křivku. Přibližuje ji přitom logickým a věrohodným způsobem – vystavením Turnerových děl od rytin na náměty jeho kreseb přes krajinářské akvarely až k těm pozdním, atmosférickým obrazům.
Jedná se o první monografickou Turnerovu výstavu v Budapešti (a nevím, jestli se v České republice někdy odehrálo něco srovnatelného). Vznikla ve spolupráci s londýnskou Tate, která opečovává Turner Bequest, tedy kolekci většiny malířova odkazu. Výstavu připravenou britskými experty obohatily i obrazy ze Spojených států. Do Budapešti přicestovala z Ferrary a z Edinburghu.
Výstava se jmenuje Turner a Itálie, ale nejde o žádnou nudnou krajinařinu se středomořskou příchutí. V první řadě totiž potvrzuje, nakolik se v Turnerových pozdních, přeludných obrazech projevilo italské světlo. Malíř podnikl do Itálie řadu cest, a jak se zdá – a jak se tvrdí v životopisném filmu, který je součástí výstavy –, průzračné italské světlo importoval do Británie a dosadil ho i do obrazů s anglickými náměty.
Turnerův vývoj zachycují jeho prvotní
práce, rytiny na motivy slavných obrazů. Turner jimi na začátku
19. století ještě vzdával hold renesanci a jejímu odkazu. Na akvarelech a
olejích z Itálie se to pak „začne dít“, tedy to podstatné, čím se
Turner přehoupl do moderní malby.
Některá z větších pláten na výstavě fungují ve více pásmech: v dolní třetině se odehrává konvenční výjev se skupinou venkovanů, v prostředním pásmu je sice stylizovaná, ale pořád ještě přijatelně libozvučná krajina, a v nejvyšší třetině jde do hloubky turnerovská obloha, která je už velmi nepopisná.
Malíř ke konci své úspěšné kariéry maloval obrazy, u kterých je obtížné rozeznat, jestli jsou dokončené, nebo jestli jsou záměrně ponechané v nedokončeném stavu. Na budapešťské výstavě jsou také a odpovídajícím způsobem berou dech. Také díky časové lince, která je tady tak pěkně vidět. Turnerovské sály v londýnské Tate, pokud si dobře vzpomínám, tohle kouzlo nemají, protože se soustřeďují především na pozdní díla.
Budapešťská výstava navíc klade otázku
po vztahu úspěchu a průkopnictví. Turner se rychle stal známým a stabilně
vydělávajícím malířem. A přesto se v závěru kariéry pustil zcela
novátorským směrem. Bylo by asi nějak spravedlivější, kdyby se svým
abstraktním vizionářstvím trpěl – ale to už jsou právě romantické
představy, a Turner se romantizmu dokázal vzdálit pořádně daleko. Za
samostatnou cestu do Budapešti výstava možná nestojí, ovšem při
turistické návštěvě města by se neměla vynechat. Zůstane otevřená do
25. 10. 2009.
Muzeum krásných umění Budapešť, 16. července – 25. října 2009; kurátor: James Hamilton
