Otto Bébar: Domove, sladký domove!

Otto Bébar je řazen do okruhu mimopražských umělců a rozhodně stojí za povšimnutí. Od roku 1991 patří ke spolku olomouckých výtvarníků. Známé je především jeho sochařské renomé, ale nelze mu upřít ani malířský um. Už při studiích kreslil a maloval předměty denní potřeby – židle, stoly, ovoce, běžné nářadí.

V Horce nad Moravou založil Otto Bébar malé království, které skýtá umělecké jmění v podobě keramiky, obrazů, objektů, roztodivných materiálů a nalezených předmětů. Palác je obklopen energickou přírodou, pro Bébara silnou inspirací a zdrojem rozjímání o materiálním i duchovním životě. Výsostné myšlenky, meditace nad smyslem tvorby a lidského bytí vůbec. I tato skutečnost je z jeho tvorby cítit.

Bébarovi je příznačná skromnost. Raduje se z toho, co má. Čerpá z původního, z čisté esence přírody. Vytváří vlastní prostředí. Nenapodobuje. Promění kousek dřívka či odhozený pásek oceli ve snovou skulpturu, dovádivě rotující, i poklidně rozjímavou. V kamínku či větvičce hledá skrytá poselství. Pitvá jejich estetiku a materiálovou strukturu.

Nachází nové vazby, významy a principy. Divákovi předkládá obrazy plné abstraktních tvarů – kruhů, linií, křivek a temné barevnosti. Ovšem proč autor upadá zbytečně a v takové intenzitě do ponurosti? Proč se uzavírá ve svém smutku?

Záhadnost maleb tkví v technickém provedení. Svérázné tvary a plochy působí jako by byly otištěny z matric natřených barvou. Vznikají smyslné struktury. I přes plošné provedení působí obrazy mnohdy neobyčejně plasticky. Tímto přístupem se autor přibližuje k sochařské práci. Propojení dvou rovin je velmi sympatické.

Otto Bébar reflektuje přírodu i ve svých sochách. Miluje dřevo. Pohrává si s ním. S douškem fantazie získává podivné tvary asociující krajiny, imaginativní zhmotněné představy o floře.

Bébarovi nelze upřít estetickou kvalitu děl a řemeslnou zručnost. Bezpochyby. Ovšem u některých objektů je třeba oponovat. Takovým zajímavým přírůstkem je žlutá židle obrácená vzhůru, divákovi jsou představeny jen uťaté nohy bizarně vyhlížející z podlahy. Objekt působí čistě a jednoduše až na nerovné a roztřesené hrany nohou. Vize čistého minimalizmu se náhle rozplyne. Bod dolů.

I přesto, že v autorových intencích dochází ke spojení rozumové konstrukce s hlubokým citem a emocemi, první složka výrazně dominuje. Inspirace přírodou a odtud čerpající uvolněnost se mnohdy vytrácí. Dílo pak působí sevřeně a chladně. Drží si velký odstup od vnímatele a popravdě řečeno – mladého diváka a milovníka současného umění téměř nemá šanci oslovit. Chybí jakási „atraktivita“. Odpověď na otázku, čím tenhle autor přispívá a posunuje výtvarnou scénu kupředu. Umělec, který zaplní galerii svými díly, by měl vyzařovat i „atmosféru“, tak aby divák na chvíli pozapomněl na prostředí galerie a v tomto případě se alespoň na malý moment ocitl „v lese“, uslyšel šum listí a zpěv ptáků. Autorův pomyslný genius loci bezcitně chybí. Možná na úkor kvantity „vypěstovaných maleb a objektů“.

Otto Bébar působí poeticky, přesto ve značné míře prezentuje konzervativní tvář. Škoda. Často má velmi slibně rozehrané výtvarné okamžiky. Ale stále ne natolik, aby oslovil mladé publikum. Ve výsledku se o to snad ani nesnaží.

Galerie Caesar, Olomouc, 3.11 – 30.11. 2009; kurátor: Miroslav Schubert