Jízdárnu Pražského hradu ochromil fantaskní mumraj. Stovky postav
vystupují ze svých obrazů, tuhnou a jaksi osudově hledí do dáli, kde
tuší lidské nitro. Jaké jsou to čáry? Vedle sebe se tu naskytli Dva muži
s dítětem, Květinářky, Ubožák, Námořník, urputná Tanečnice nebo
éterické Děvčátko s jahodami a proti ní Chlapec se svítilnou,
pátrající možná po Strašidlech, zatímco se podél zdi plíží Fantomas a
shora se snáší hejno Nevěstek. A mezi všemi těmi plátny, rámy a
barvami, v nenápadném šedém obleku s knoflíkem, který má čtyři
dírky, se skrývá elegán Mr. Myself, Josef Čapek – autor osobně.
Na české kulturní scéně se vždycky cítil jako outsider a externista.
Ve skutečnosti do ní zasáhl jako zjevení. Nikdy nechtěl zaplout do
úspěšného průměru. Byl přesvědčený, že jeho obrazy jednou budou něco
znamenat, ale zároveň prý tušil, že pro něj už bude pozdě. Strefil se
výborně. Letos uplynulo šedesát čtyři let od jeho smrti a Josef Čapek
náleží k osobnostem, které utvářely moderní české umění a získaly
si respekt i na světové úrovni. Unikátní retrospektivní výstava
poukazuje na ohromnou šíři jeho nadání a předkládá na tisíc porůznu
objevených a sesbíraných děl, do nichž Josef Čapek vložil svůj osobitý
talent. Představuje malíře-básníka, který byl současně také
scénografem, ilustrátorem, výtvarným kritikem a fejetonistou, originálním
grafikem a filozofem.
Do literatury a žurnalistiky vstoupil v počátcích dvacátého století
v kreativním tandemu s mladším bratrem Karlem, budoucím břitkým
novinářem a spisovatelem, který ho dodnes překonává v popularitě. Byť
zpočátku působili takřka jako jeden intelektuál, každý byl svou 
povahou i uměleckými předpoklady docela
jiný. A přestože Josef Čapek po celý život psal, nebyl šťastný, pokud
přitom nemohl taky malovat. Aneb jak sám umělec podotýká: „Všechno
to, co bych mohl říci, chtěl bych raději namalovat.“
V bouřlivém proudu nových avantgardních směrů ho uchvátil
pařížský kubizmus i německý expresionizmus, z nichž se v českém
prostředí zrodil specifický kuboexpresionizmus. Josef Čapek hájil právo
moderního umění na život, ale ostře kritizoval slepé napodobování
slavných cizích umělců. Odmítal zkrátka přijmout bezobsažnou roli
Picassova epigona a tvrdošíjně hledal svůj vlastní výtvarný výraz.
Studoval umělecké sklony přírodních národů, zkoumal původ umění,
naznačil koncept nejskromnějšího umění, teoretizoval a snil, ale
především soustředěně maloval. Ve výsledku se odráží jak kubistické
metody, tak expresivní barevnost, ale především prazvláštní něha, která
se chvěje kolem bytostí na plátnech.
Z Čapkových obrazů čiší upřímné okouzlení člověkem ve všech
jeho myslitelných podobách. „I když je můžeme očichat a
ohmatat“, lidé jsou pro něj jako přelud z mytických časů. Jeho
postavy, mnohdy zredukovány na gesta, masky nebo pocity 
naznačené prostými liniemi a odstíny
barev, si ponechávají snivé vzezření a vibrují ozvěnou z vnitřního
neskutečného světa. Vklíněné do svého soukromého dramatu a zasažené
realitou faktického světa připomínají poutníky na vysokohorské túře za
smyslem života.
Mimořádnou kapitolou Čapkovy tvorby jsou obrazy dětí. Na dětský svět
hleděl fascinovanýma očima a sám se jako přestárlé dítě cítil, ačkoli
ho tak často nazývají Kulhavým poutníkem. Jeho Pejskovi a kočičce
sotvakdo unikl. S koncem dvacátých let a s postupujícími obavami
o lidský osud v hrozící válce se vrátil do zářivého světa her a
bezbřehého dobrodružství, odkud podával zprávy v jasných a svěžích
tónech žluté, růžové, oranžové, modré a zelené.
Život ho požral dřív, než ho stihl utratit. Z koncentračního tábora
se vrátily jen jeho básně a drobné črty. Naštěstí byl Josef Čapek
umělec, který kusy obrazů vytrhával sám ze sebe, a tak se postupně celý
svěřil do svého díla.
Jízdárna Pražského hradu, 7. 10. 2009 – 17. 1. 2010; kurátorka:
Pavla Pečinková
Napsat komentář