Petr Nikl: Moji přátelé

Petr Nikl je bohatý člověk. Zejména pro své schopnosti. Je nejen český malíř, performer a fotograf, ale věnuje se i divadlu, hudbě, ilustracím, filmu. Původně působil jako člen zaniklé umělecké skupiny Tvrdohlaví. V roce 1995 mu byla udělena Cena Jindřicha Chalupeckého.

Niklovi „přátelé“ jsou věru podivné bytosti. Tak trochu jako by se ocitli mimo naši časovou dimenzi. Jako by zabloudili v prostoru a uvízli v obraze. Z jejich tváří čiší chlad a z duší jakási latentní vnitřní síla, jež je ovládá. Rozhodně jsou jiní a osobití. Vždyť proč by se jinak malé dítko krmilo žábou a dospělému muži se z hlavy odlupovala dlouhá blána?!

Tyto „figurky“ přinášejí určitý vzkaz. Milovníkům umění i méně zasvěceným. Autor jej zašifroval a vložil do jejich urputných pohledů. Proto je třeba mít oči na šťopkách a být bedlivým vnímatelem. Niklovi „přátelé“ vycházejí z figurálního pojetí. Jednou se mu přibližují, podruhé vzdalují. Umělec se do konceptu nevrhal bezhlavě. Prezentuje portréty na rozměrných plátnech. Nadživotní měřítko tváří znejistí, a může dokonce i vyděsit. Monumentální portréty v sobě skýtají cosi magického. Ale není to jen o portrétu. Hlavy v obrazech působí často jako fragmenty – výstřižky, zdůrazněné části oproštěné od zbytečného. Apelují na diváka. Vše ostatní splývá v šeru pozadí.

Jsou to anonymní bytosti plné tělesných vad a deformací. Právě proto se stávají dokonalejšími. Nostalgický pohled dívky s žábou v ústech (Anna and Frog), obézní muži a tlouštíci připomínající bojovníky i ženské portréty, z nichž můžeme ženské rysy jen cítit (Look). Anonymita postav je navíc podtržena technikou zpracování. Černá a bílá. Žena vs. muž, člověk vs. zvíře… Nikl využívá pouze omezené škály barevnosti, a to kontrastního pojetí. Další bod plus. Poukazuje na dnešní povrchnost vztahů a „dobrých přátelství“?

Při odstupu je obecenstvo unešeno téměř fotorealistickým zpracováním obrazů. Vždyť to děvčátko je jako živé! A jak smutně na nás kouká! Obrazy diváka nenechají chladným. Přitáhnou jej blíž. Po překročení osobní zóny se naskýtá slastný zážitek (intimní chvilka s Niklem a jeho přáteli). Divákovo svědomí může zůstat čisté. Jen tak totiž spatříme bravurní provedení malby! A co teprve detaily! Jak málo stačí – jeden rázný a divoký tah a fáze rašení prvních zoubků je za námi. Zrodil se rovnou pevný chrup. Pevný a přesvědčivý ve svém ztvárnění.

Nikl není uměleckým násilníkem. Barvu násilně nezatírá, jen v některých případech postrádá portrét větší svižnost tahů, rychlejší gesta a větší divokost i přes zachování klidné aury zobrazených. Jindy dokáže jen z bílého kruhu na černém pozadí pomocí pár rychlých tahů vymodelovat tvář. Pro jeho obrazy je mimo jiné typická decentní barevnost.

Přátelé Petra Nikla působí malinko posmutněle, zahaleni nostalgií a černobílou potemnělostí. Tato skutečnost však nic nemění na faktu, že byste je měli poznat. Jsou jiní a nezapomenutelní. Jejich charaktery nutí k zamyšlení. Na ulici, chodníku či za městem. Ještě mnohokrát po zhlédnutí vyvstanou na mysli. I přesto, že vystupují jako neosobní tvorové a vyvolávají neskutečný dojem, možná po čase dostanete pocit, že je znáte. Někoho nebo něco vám připomínají, s něčím se na vás obracejí, o něco žádají. Tichý obrazový svět nepřímo volá po kontaktu. Poznat je stojí rozhodně za to. Do řeči jim příliš nebude, kávičku si spolu asi taky nedáte, každopádně navázat s nimi kontakt je bezprostřední zážitek.

Drobná poznámka na konec. Nejsem si jista, zdali byla Niklova volba „usadit“ své přátele do místní galerie nejšťastnější. Mona Lisa neoplývá příliš velkým prostorem, navíc umělcovy obrazy zde působí chaoticky a roztříštěně. Není známo, kde začít, kde skončit. Chybí názvy děl, technika, doprovodný katalog k výstavě. K dispozici jsou jen novinové články mapující rozhovory s autorem, zasazené do panelů na zemi. Petr Nikl má na víc. Neměl by se takhle krčit v koutě. Síla jeho věcí si to zaslouží.

Galerie Mona Lisa Olomouc, 10. září – 10. října 2009; kurátor: Libor Grónský