Aktuální výstava Domu umění na Malinovského náměstí v Brně je
svým pojetím poměrně netypická. Ambicí kurátorů Tomáše Pospiszyla a
Ivana Adamoviče není nic menšího, než podat svědectví o vizualitě
ovlivněné vědeckými objevy a filozofickou utopií komunizmu. O ozřejmění
nereálnosti těchto vizí jde především. Futurizmus v užitém i krásném
umění, prostředek propagandy i inspirativní téma umělecké tvorby mezi
lety 1948–1978 na Planetě Eden.
Avizovaná atypičnost výstavy spočívá hned v několika bodech. Zaprvé
je nekonvenčně a nápaditě architektonicky řešena (například do
největšího sálu, na jehož stěnu a strop jsou promítány ukázky
z filmů, se „vchází“ průlezy vejčitého tvaru). Navozuje snivou
atmosféru starých sci-fi filmů, a to jak neotřelým způsobem instalace děl
(knihy uložené v průhledném boxu lze prohlížet jen prostřednictvím
vsunutí ruky do plastického rukávu, podruhé tvoří knihy zatavené
v průhledných fóliích jakési závěsy), tak i zvolenou typografií
v retro stylu a příznačné rudé. Výstava je charakteristická také tím,
že převážnou část vystavených děl lze zařadit do kategorie
užitého umění.
Planeta Eden má bezpochyby osvětové ambice. Celou expozicí se jako
červená nit vinou nejrůznější úryvky filmových replik či výňatky
z prohlášení vizionářů komunistického ráje na zemi. Kurátoři
rozdělili výstavu do sedmi částí, každá z nich se zaměřuje na vybranou
oblast vizuality vymezeného období. Oddíl věnovaný filmu ukazuje široké
spektrum plakátů vědecko-fantastických snímků známých výtvarníků
Dobroslava Folla, Adolfa Borna a dalších. Soubor doplňují mimo jiné ukázky
kostýmů Theodora Pištěka a práce Vladimíra Mergla k dříve zakázaným
filmům Krabi a Laokón.
Pro některé výtvarníky byla nová tematika
pohonnou hmotou jejich tvorby. V části nazvané Mezi Radarem a Labyrintem
(názvy dvou antologií sci-fi) máme příležitost vidět třeba zvláštní
obrazové koláže Theodora Rotrekla a Adolfa Hoffmeistera, z nichž první
navozuje dojem z budoucnosti technikou asambláže (začleňování strojních
součástek, symbolů vesmírných lodí), druhý naopak sahá k tvarosloví
kreseb tisku 19. století. Zastoupena jsou ale i díla výtvarníků
vyjadřujících ve své tvorbě obavy z blížící se budoucnosti (Věra
Nováková, Pavel Brázda).
Část nazvaná Retrofuturizmus má „reflektovat utopické
přísliby“ – součást dětství autorů, kteří vyrůstali v éře
naplněné optimizmem z budoucnosti. Tomuto kritériu odpovídá snad jen
skupina akvarelů Pavla Karouse Sluneční stát čerpající z Neználkových
dobrodružství. Počítačově upravené fotografie Bytostí Veroniky Bromové
spíše vyjadřují obavy z vědeckého pokroku, lidské postavičky s psí
hlavou v Narapoie Josefa Bolfa mohou být jen prostředkem k vyjádření
absurdity, osobní deprese. Vlastní vizi budoucnosti lidské civilizace, její
přesahy do vesmíru nebo reflexi pomýlených představ minulosti neskýtá ani
krátký satirický snímek Víta Soukupa Návrat z kosmu.
Projekt se letmo dotýká i architektury. Studie Karla Honzíka Domurbia
naznačuje, jak mohl vypadat takový kolektivní dům-město pro 8–10 tisíc
lidí. Skutečnost nám dobře známých panelových sídlišť zachycená
Zbyňkem Baladránem však ukazuje, jak se představa zahradního města,
mající původ v meziválečné avantgardě, postupně rozplynula.
Obálky časopisů VTM a abc, ilustrace a
obálky knih, ale i krabičky od sirek, známky a hračky se symbolickou
raketou, skafandrem nebo robotem dokládají rozšíření a popularitu
vědecké fikce.
Výstava svým vykreslením představ o budoucnosti, které se z dnešního
pohledu jeví jako krajně naivní, nepřímo vyvolává i otázku po naší
vlastní představě příštích let. Jakmile po ní v paměti zapátráme,
zjistíme, že směřování motta výstavy z pera V. A. Obručeva z roku
1954 začínající slovy „Je třeba…“ kódující v sobě touhu po
ovládnutí přírody a víru v neustálý vědecký pokrok, je latentně
přítomno v našem podvědomí.
Repríza výstavy proběhne na podzim v pražském Centru současného
umění DOX.
Dům umění města Brna: Planeta Eden, 5. května – 25. července 2010;
kurátoři: Ivan Adamovič a Tomáš Pospiszyl
Napsat komentář