Prague Biennale 4

Pražské bienále je nesporně důležitou událostí a jeho realizace za velmi sporých finančních prostředků, v omezeném prostoru jediné tovární haly a v celkem krátkém čase si nesporně zaslouží náš obdiv. Na poměrně malé ploše jsou natěsnány práce dvou set umělců z téměř třiceti zemí. Obecně kritizovaná absence hlavního tématu, které by rozsáhlou přehlídku propojilo, pravděpodobně způsobuje určitou roztříštěnost a nepřehlednost, skrze niž se řada návštěvníků cítí ve spletitém globálním světě současného umění poněkud ztracena.

Celá akce je reprezentována čtyřmi základními okruhy, z nichž první nazvaný Expanded Painting 3 je věnován právě malbě samotné a tvoří ji třináct dílčích celků. Vedle italských, českých, polských, německých či maďarských umělců jsou zde představena díla pro nás poněkud „exotických“ lokalit (např. Mexiko, Čína, Korea…) či těch poněkud opomíjených (Gruzie, Rumunsko, Albánie, Kosovo…), což dodává bienále lesku významného světového klání. Rozsáhlou Expanded Painting 3 je však lépe vnímat jako přehlídku jednotlivých umělců, neboť aspirace na jednotící linii zde opravdu chybí a vzhledem ke skrovným možnostem prostoru by snad nebylo možné ji ani při tak velkém množství vystavených prací reálně uplatnit. Úsek nesoucí název Individuals, připravený právě Politim a Kontovou, sází zrovna na umělce solitéry a usiluje o obhájení malby jako osobní filozofie a vypořádání se s krizí i kritikou malířství jako pouhého pasivního aktu a prostého odrazu reality, které odsoudil již Marcel Duchamp svým nekompromisním prohlášením „hloupý jako malíř“.

Česká republika je v této obsáhlé skupině zastoupena díly dvanácti umělců, jejichž plátna vybral a pod názvem Seznam 09 uvedl malíř Daniel Pitín. Seznam představuje pouze jakýsi nepatrný fragment našeho současného malířství a najdeme zde jména, jako je Jan Merta, Josef Bolf či Jitka Mikulicová.

Dalším hlavním tematickým blokem s poněkud nicneříkajícím názvem je tzv. Art in General, který zahrnuje tři poměrně odlišné, ale zato tematicky sladěné a povedené celky. První z nich představuje koncepce Omara Mirzy nazvaná Pracující mladé umění ze Slovenska, která se inspirovala motivem práce, mnohdy kladené do souvislosti s vlastním uměním, jež je zde často sarkasticky zpochybňováno, ironizováno a provázeno lehkým humorem. Často se však tímto nadhledem dotýká i vážných a podstatných témat slovenské minulosti a identity (např. kresby Svätopluka Mikyty), problému národnostních menšin (Gabriela Binderová) či postavení umělce v současné společnosti (Kassaboys).

Značně introvertnějším, vyváženým a výrazným celkem (i co do úrovně instalace) se jeví český projekt Bílý papír černá nevěsta připravený kurátorskou dvojicí Edith Jeřábková a Jiří Kovanda, která se pokusila pečlivým výběrem prací vyjádřit skutečnost, jak se domácí umělecká scéna vypořádala s odkazem zdejšího konceptuálního umění. Soubor je poměrně rozsáhlý a kurátoři vsadili na autory užívající různých výrazových prostředků i námětů, jimž citelně vévodí strohost, minimalismus a jazyk geometrie. S textem a slovem pracují např. Václav Stratil či Jiří Valoch, sociálně laděné podtexty prostupují práce Barbory Klímové, skupiny Ládví, Marka Meduny či Evy Koťátkové, přísné řeči geometrie využívá např. Vladimír Skrepl. Součástí instalace jsou i kvalitní fotografické práce Markéty Othové, dvojice Jasanský a Polák, Jiřího Thýna či Aleny Kotzmannové. Tento projekt však vyžaduje určitou intelektuální úroveň diváka a znalost kontextu, aby mohl být náležitě doceněn.

Poslední projekt této sekce tvoří poněkud přiškrcený výkřik feministického umění – tzv. Wo-man Power, které je zde reprezentováno zvučnými jmény (bohužel však pouze čtyř umělců). Kritická a současně nevybíravě naturalistická je instalace izraelské umělkyně Sigalit Landau, jež nechává drásat nahé ženské tělo kroužením obručí spletené z ostnatého drátu, aby tak bolestným rituálem odkázala nejen na problémy týkající se role ženy, ale i samotného náboženství. Vedle Tarotu významné německé umělkyně Ulrike Rosenbach zde ožehavé otázky ženství a mateřství otevírá Daniel Pešta. Třetím, rovněž méně rozsáhlým, avšak poměrně zdařilým souborem pražského bienále je tzv. Focus Italy, v rámci kterého vyniká především sekce Rereading The Image. Vsadila na práci autorů s historickými snímky, jež pro rozmanité manipulování, doplňování, re-interpretace a konfrontace s přítomností či účelné pozměňování obsahu působí poutavě a pro návštěvníka jistě přitažlivě.

Příjemnou novinkou letošního bienále je Prague Biennale Photo 1, představující samostatnou sérii věnovanou pouze fotografii. Nejrozsáhlejší část fotografické přehlídky připravili pod názvem Nový život, nový dokument Vladimír Birgus a Tomáš Pospěch, kteří se zaměřili na prezentaci snímků polských, českých, slovenských a maďarských tvůrců. Má být odrazem úrovně současné dokumentární fotografie v teritoriu střední Evropy. V této kolekci mě zaujala např. práce maďarského autora Pétera S. Pettendiho, který využil u svých sociálně laděných snímků Byli jste někdy v Budapešti? hravou nadsázku a konfrontaci dvou fotografií v jednom celku.

Vladimír Birgus pak připravil ještě další, co do obsahu skromnější celek Real Unreal, zahrnující zajímavé práce čtyř mladých českých fotografů Barbory Bálkové, Terezy Vlčkové a Barbory a Radima Žůrkových, jejichž společný umělecký jmenovatel představuje zájem o identitu a oblíbené hrátky s její záměnou. Vedle dalšího cyklu Nová slovenská fotografie je součástí pražské přehlídky ještě reflexe současných newyorských fotografických prací – The Newest New York, která se často vyznačuje až přílišnou syrovostí v pohledu na člověka i realitu.

Na Prague Biennale 4 bohužel téměř nenajdeme sochařské objekty, poskrovnu je zde zastoupena instalace či video, jejichž zařazení by možná přidalo této akci větší dynamičnost a částečně by narušilo monotónnost dlouhých ploch panelů věnovaných malbě. K výstavě vyšel poměrně obsáhlý katalog.

Karlínská hala Praha, Thámova 8, 14. 5.–26. 7. 2009, Info@praguebiennale.com