Prázdné sokly! – časopis NeKultura na stopě uprchlým uměleckým dílům
Ve Výstavní síni Mánes na Masarykově nábřeží v Praze probíhá výstava zeširoka mapující tvorbu sochařky Evy Kmentové. Deníkem díla, jak se výstava jmenuje, můžete listovat velmi dlouhou dobu, a přesto a zároveň právě proto vás bude stále něčím překvapovat.
Zážitkem, který by si asi zasloužil samostatný článek, je již sám výstavní prostor. Velký výstavní sál se stropními okny nebo francouzská kavárna na Slovanském ostrově poskytují rozlehlé, vzdušné, dobře osvětlené a zbytečně nerušící prostředí, ve kterém umělecká díla získávají na kráse a monumentalitě. Sochy, tak je to v našem případě, si zde můžete pohodlně obejít ze všech stran a neriskujete přitom, že srazíte jiného návštěvníka nebo sousední milionovou plastiku.
Architekt Mánesa Otakar Novotný byl zkrátka génius. Výjimečné nadání ovšem nelze upřít ani Evě Kmentové, jejíž sochy skvost české funkcionalistické architektury zaplnily. Málokterému umělci se totiž tak jako Kmentové podařilo během celého svého života hledat nové způsoby uměleckého vyjadřování a přitom, paradoxně, sledovat ve svém díle stále stejnou motivickou linii.
Utkvělým tématem její sochařské dráhy se staly otisky lidské existence. Lidské tělo pro ni není jen krásným, estetickým celkem, jehož zobrazení by měla vyvolávat harmonické pocity v divácích. Kmentová zařezává dláto mnohem hloub – někdy až do morku našich kostí. Neznázorňuje konkrétního jedince v konkrétním čase. Sleduje pouť jakéhosi obecného homo napříč světem i dobou. Tento nepolapitelný námět jí přirozeně neustále uniká a ona se snaží sisyfovsky zachytit alespoň jeho prchavé stopy – otisky či odlitky jednotlivých lidských končetin, rozmazané šlápoty, polorozpadlé hlavy, zkamenělé obličeje (masky), nebo jen jakési rýhy v kamenných deskách, deskách, které nikoli náhodou připomínají starověké stély.
Nejdráždivější z vystavených záznamů o člověku a jeho rodu putujícího dějinami jsou sochařské negativy (otisky, rýhy, prázdné formy jakoby určené k lití kovových soch). Umělecké dílo totiž v takových případech dalece přesahuje prezentovaný hmotný artefakt. Zapomeňte na galerii, uprchlý model, neviditelné jádro pudla, přebývá mnohem dál. V minulosti? V budoucnosti? V antickém Římě? Na palubě vesmírné lodi? V hrobě? V nedalekém baru? Jak vypadá? Kdo to je? Není to jednoduše sama Kmentová, která, tak jako každý umělec a sochař především, otiskla svou osobnost do neživé hmoty? Každý ať si odpoví sám. Tyto a mnohé další otázky jsou k vyzvednutí do 27. ledna ve Výstavní síni Mánes.
