Příběh naděje a utrpení člověka

Místo je nejsnáze přístupné z obce Žíreč: polní cesta vede k železničnímu viaduktu, který tvoří pomyslnou bránu k tomuto přírodnímu výstavnímu prostoru. Návštěvníka uvítá velkolepé sousoší tří andělů mimozemského vzezření v nadživotní velikosti od Daniela Klose.

Myšlenka vytvoření křížové cesty v této oblasti je stará již 300 let. Záměr hraběte Šporka však tehdy překazili žírečští jezuité. Mgr. Jiří Kaše, znalec Braunova díla, upozornil na možnost vzkříšení této ideje. Provedení se v roce 2004 ujal prof. Vladimír Preclík, který se však jeho dokončení nedočkal.

Projekt od počátku provázela řada sporů, především ohledně umístění díla. Panovaly totiž obavy, že bude narušovat jedinečnou celistvost barokního rázu oblasti. Tyto obavy se ukázaly jako zbytečné, neboť oba celky jsou od sebe dostatečně vzdáleny a fungují samostatně na oddělených místech. Pro upřesnění Braunův Betlém se nalézá asi 1,5 km od inkriminovaného místa, na kopci vprostřed lesa, kdežto sochy Příběhu naděje jsou rozmístěny na zvlněné louce táhnoucí se podél jeho okraje z druhé strany ohraničené železniční tratí, z většiny též zarostlé stromy. Trať sama esteticky prostor nenarušuje, provoz železniční dopravy již poněkud ano.

Cyklus obsahuje patnáct sochařských celků od patnácti autorů. Jako materiál byl zvolen pískovec. Důvodem byla především snaha navázat na barokní tradici, a pak také dostupnost z blízkého lomu.

Spornost a nedostatky tohoto náročného díla by se daly shrnout do několika bodů: Projekt je dost často označován jako křížová cesta. Tematicky však nemá s klasickou křížovou cestou mnoho společného. Jen čtyři kusy ztvárňují tradiční zastavení a umístěny jsou bez ohledu na obvyklé pořadí.

Význam některých děl by lépe ozřejmily jejich názvy – samotná forma je příliš vágní nebo mnohoznačná. Tento formální nedostatek by jednoduše vyřešila informační tabule, která zde zatím chybí. Přítomnost některých kusů však nelze pochopit ani tehdy, když náměty děl známe (např. Obelisk Jiřího Kačera).

Mnohem závažnější než tematická nejednotnost a nepřítomnost skutečného příběhu je příliš velká formální rozrůzněnost. Absence jednotící dějové linie cesty by mohla být vyvážena jednotností formy, což ovšem v době neexistence velkých sochařských dílen vedených jedním mistrem není technicky proveditelné.

Tato dvojí nesourodost – obsahová a především formální – způsobuje rozpad celého projektu na jednotlivá díla. Kolekce soch se tak stává jakousi galerií v přírodě, jak byla také nazvána. Celý podnik však postrádá onu auru monumentálního celku, jakým je Betlém. Dostáváme se tak k již zmiňované konkurenci obou celků. Příběh naděje vychází z tohoto srovnání jako nejednotný celek s kolísavou úrovní kvality.

To ještě neznamená, že zde nenajdeme opravdu kvalitní kusy. Za všechny můžeme jmenovat Zvěstování Daniela Klose, Vykoupení Jana Hendrycha, Zázrak nanebevstoupení Vojtěcha Adamce nebo Světlo v temnotách Ivana Jilemnického.

Dosáhnout větší jednotnosti, souznění takového množství děl je možné jen velmi promyšleným výběrem autorů a stanovením podmínek formátu děl. Výsledek by určitě působil přesvědčivěji, kdyby např. všechna díla byla ryze abstraktní, nebo naopak pouze figurální. Takto bohužel musíme konstatovat, že celek působí nevyváženě a vtírá se podezření, že s koncepcí některých kusů si autoři příliš hlavu nenamáhali.