Punctum v punctu

Pohyblivý obraz je pouze a jedině druhem média. Dá se jím vyjádřit jakkoli cokoli. Nejedná se o námětový žánr, stylový směr ani o myšlenkový proud, a tak je videoumění po obsahové, formální i kvalitativní stránce oblastí stejně širokou a nepřehlednou jako například malba nebo socha. Autoři výstavy (kurátor Václav Magid) si proto k výběru děl museli zvolit určitý klíč. Tím klíčem, pojítkem mezi jednotlivými pracemi, se jim stal konceptuální přístup zastoupených umělců.

Co si pod nadužívaným termínem konceptuální umění vlastně představit? V kostce lze říci, že se jedná o umění, pro které je hlavním cílem vyjadřovat určité ideje. Estetické účinky či pravidla tradičních uměleckých žánrů jsou v konceptech až druhořadé a často se na ně vůbec nebere zřetel. Z výše uvedených definicí nepřímo vyplývá, že konceptuální díla bývají nějakým způsobem angažovaná (politicky, společensky…). Jaké myšlenky a apely jsou tedy zaklety ve videích Puncta? Vzhledem k nejednoznačnosti či vícevrstevnatosti většiny záznamů nebude odpověď jednoduchá a bude se zakládat na mé osobní, subjektivní zkušenosti.

Na výstavě se často vyskytují videa, zachycující holou, nepozměněnou realitu. “Video ready mades“ tu zaznamenávají uklízení v obyčejné slovenské rodině (Sláva Sobotovičová: Den poté), večer ženy, která vyrábí booklet pro nahrávku Brahmsova smyčcového duetu (Ivan Svoboda: Eva Zollner), nebo jeden obyčejný den v zahrádkářské kolonii (Pavla Sceranková: Kyselé Zelí). Výklad a snad i umělecký záměr je pozoruhodně ambivalentní. Ačkoli je z těchto děl cítit odpor umělců k všednodenním banalitám, paradoxně se z nich dají vytušit i sympatie k obyčejnému člověku a jeho roztomile bezvýznamným rituálům. Realita zkrátka není černobílá, a pokud ji přivedeme nahou do galerie, nic se na tom nezmění. Co se však může změnit, je pohled veřejnosti, která si tuto dvojakost uvědomí.

Další skupinu děl Puncta představují videa, která realitu nenápadně zkreslují, přičemž si ale stále zachovávají atmosféru autentických událostí. Jesper Alvaer filmuje prostředí jakési párty (Tuším, že se jedná o divadelní festival 4+4+4 dny v pohybu.), na které se lidi nerušeně baví, korzují a pijí alkohol (Dálkové ovládání). Čas od času však ke kameře přistupují různé osoby a namiřují na ni dálkové ovládání. Výpověď je opět nejasná. Já v díle vidím pokus upozornit na snahu diváků neřídit pouze výběr televizních kanálů, ale ovlivňovat i samotné tvůrce při jejich práci. V protikladu k prostředí – pohodové atmosféře nočního klubu – se ostře rýsuje závažné téma podřízenosti umělce vůči konzumentům jeho díla. Podobně nenápadně inscenuje realitu i Milena Dopitová ve videu Vojta, jež zachycuje malého chlapce hrajícího na housle. Vojta hraje falešně, špičky nohou má daleko od sebe, v průběhu hry nejprve pláče, ale jak se blíží konec, postupně se začíná usmívat. Tento roztomilý sentimentální obrázek jako by s lehkou ironií popisoval zrod jakéhokoli uměleckého díla.

Punctum nabízí též videa, která vytváří realitu zcela autonomní. Ondřej Brody a Kristofer Paetau, v rámci výtvarné skupiny Autovize v současnosti vystavující i ve Staroměstské radnici, parafrázují známý obraz Eduarda Maneta Snídaně v trávě (Le Déjeuner sur l'herbe – hommage ? Eduard Manet). Brutálním způsobem odhalují obscénnost originálu. Snídaňový piknik inscenují jako porno, ve kterém jeho účastníci kopulují a potraviny (sýr Camembert, čokoládový krém) pojídají z genitálů svých spolustolovníků. Jelikož se domnívám, že obscénnost Manetova obrazu je zcela očividná, nic pro mě toto šokující odhalení neodhaluje. Je ovšem dost dobře možné, že autoři chtěli konfrontovat sílu skryté pornografie Snídaně v trávě s vše odhalujícím erotickým průmyslem, který nevzrušuje, ale nudí. V takovém případě jejich záměr dokonale vyšel.

Ačkoli konceptuální umění většinou ignoruje estetický účinek díla, na výstavě Punctum se objevuje několik videí, která silným výtvarným výrazem disponují. Mezi ně lze určitě počítat práci Michala Pěchoučka Osobní vlak. Za doprovodu zneklidňující hudby a monotónního zvuku pražců se tu v několika pohyblivých pruzích na zeleném pozadí pohybují výjevy (fotografie, počítačové obrázky) z prostředí vlakové dopravy. Výtvarně působivou abstraktní kompozici představuje také projekce Jana Šerýcha Paralelní deník. V modré ploše se tu v rychlém sledu střídají bílá písmena, což má dle slov autora představovat restart vlastní zanesené paměti.

Paralelně s Punctem probíhá ve Futuře také výstava You, zahrnující vedle jiného tři videa Jiřího Černického, jež jsou podle mě tím nejlepším, co můžete v současnosti v této galerii vidět. Statické záběry tří prostředí (hala nádraží, stěna paneláku, nástupiště na zastávce metra) postupně pokrývají takzvané mentální titulky, přepisy myšlenek a promluv přítomných lidí. Titulky přibývají, síť textů se zhušťuje, slova se navzájem překrývají. Obrazovému poli začíná vládnout chaos, stejně jako vládne chaos v informacemi přesycených veřejných prostorech, kde se míjí vzájemně odcizení lidé a jejich stejně odcizené myšlenky. Přijíždí metro, lidé nastupují, text se rozpadá a vše začíná nanovo – na zastávku přichází další várka cestujících. Černický triumfuje. Jeho projekce jsou výtvarně zajímavé, něžně poetické i sociálně angažované zároveň.

Na první pohled se může velká část ve Futuře vystavených děl jevit jako prázdné plácání do vody. Když ale chvilku posedíte, necháte videosmyčky dojet až do konce a trochu o nich popřemýšlíte, objevíte v řadě z nich pestrou potravu k úvahám.

Zajděte do Futury! Dvěma právě probíhajícími výstavami opět prokazuje, že je skutečně punctem mezi pražskými galeriemi, těžko viditelným ohniskem energií, tavicím kotlem současného umění.