QUASIKRYPTONORMAL Filipa Turka

Tisknout - Hodnocení článku:

St, 18. února 2009 / Autor: Kateřina Barabášová

Do šternberské galerie opět zavanul svěží větřík z činných rukou osobitého umělce Filipa Turka. Retrospektivní výstava vypovídá o jeho umělecké činnosti od počátku studií na pražské AVU pod vedením Milana Knížáka až do dnešní doby. Výstava zamířila z galerie Tranzitdisplay rovnýma nohama do Šternberku a potrvá do 27. 2. 2009.

Filip Turek je jedním z českých umělců, kteří se neřadí mezi nejznámější – v posledních letech má jeho výstavní činnost spíše privátní charakter, v němž znázorňuje své životní postoje. Turkova retrospektiva mapuje objekty, instalace, fotografie a počítačové obrazy za posledních dvacet let. Výstava nedisponuje přílišnou chronologií, avšak o rozmanitost a bohatost forem a přístupů ochuzena není.

Filip Turek: MIG V galerii jsou Turkova díla vtěsnána do čtyř výstavních prostorů. Při vstupu je divák zahlcen „dějinami umění“ od gotiky po minimalismus. Fotografický cyklus „Z dějin umění“ pochází ze sbírek Národní galerie v Praze. Každá z 23 adjustovaných fotografií prezentuje dané umělecké období a je zastoupena slavným tvůrcem jako Monet, Picasso, Magritte, Koons apod. Práce vznikaly v letech 1993–1994.

Autora při prohlížení starých časopisů inspirovaly obrázky, které mu evokovaly slavná umělecká díla; svět „magazínových výstřižků“ povyšuje na umělecké artefakty. Proto není divu, že nám představuje třeba Boticelliho Venuši jako surfující krasavici na moři, ve skupince malých dětí, jež zrovna absolvují hodinu střílení, odhalíme kousek Rembrandtovy hodiny anatomie a obyčejný narozeninový dort výrazně asociuje kýč art Jeffa Koonse. Turek tyto „časopisové artefakty“ v postmoderním duchu převádí a ilustruje tak dějiny umění v širokém spektru. Sbírka je ucelená, originální, nepostrádá vtip. V malém prostoru působí kolekce jako svět sám o sobě. Podtrhne tak divákovo vytržení z reality a vyvolá historické asociace s úsměvem na tváři.

Filip Turek: Větrací taška Humor a hravost nechybí ani v dalších prostorách galerie; i Turkovy objekty a instalace jsou typické osobitým duchem. S troškou duchampovské mystifikace vytváří umělec osobní mytologii. Vystavuje matoucí artefakty bez jakéhokoliv vysvětlení, z jeho děl čiší i lehce obsesivní přístup k sexualitě. Myšlenku náhubku jako ochrany pro psa transformuje do podoby drátěného modelu mužského přirození, hektičnost a „nedýchatelnost“ doby se zmítá ve vystavené Větrací tašce s otvory a staré smetáky povýšené na umění vytváří kříž, v kombinaci se žárovkami velkolepý a bravurní. Nesmím opomenout ani šňůru z rybích nožíků visící ze stropu, otáčející se květináč se světly a drobnými postavičkami vojáčků s názvy Vyšší kultura či Nástup mužů s kytarami v rukou, které střeží bojoví psi.

Skutečně zajímavými exponáty jsou digitální tisky, fotografie a reprodukce, ve kterých se Turek odvolává na další slavná umělecká díla a autory. S dávkou hard-coru si kupříkladu zašprýmuje s Nepraktou, Sudkova černobílá zátiší obohatí „špetkou ze současného světa“ v podobě barevných kinder vajíček, v zapadlé krajině na břehu jezera se marné pomoci dovolává topící se Spider-man a na pustém osamoceném poli pod jeho rukama raší stojaté pyje. Nakonec i v záchodové míse lze najít divy. Červená, černá, růžová, modrá, zelená, hnědá… mísa z bezprostřední blízkosti vyvolává abstraktní představy. Motivy se mění ve smyslné linie a podivuhodné tvary.

Filipa Turka přitahují součásti běžného života. Kousek drátu, kámen či koště neplní jen základní úlohu své existence, ale jsou pojaty i v jiném kontextu, jenž je plný originality a umožňuje tak různorodé čtení. Hraje si s materiály (smetáky, tašky, květináče, nožíky nebo letadýlka), které zbavuje své funkčnosti a tvoří z nich asambláže a ready-made jejich pouhým vystavením.

Filip Turek: Chlapec s hady Na práci Filipa Turka můžeme ocenit především současný přístup, svěžího ducha podtrženého např. kombinací různorodých materiálů, humor a vtip. Oceňuji mnohovýznamovost prací, např. díla politického ražení jsou zpochybněna materiálem a přístupem k dané věci, zbavené své funkčnosti. Trošku taktický krok odvolávání se na jména ze světa umění je ale jistě stále aktuálním. Nechybí obrazotvornost a kreativita až „za hranice konvenčnosti“ (cyklus Zelená, růžová, červená a hnědá). Rozmanitost zde umístěných artefaktů mapuje historii nejen českého umění. Jako celek působí na diváka příjemně a překvapivě.