Rafani v Galerii Václava Špály

Bez komentáře, textu a bez názvu představují v galerii Václava Špály svou výstavu známí komentátoři aktuálních politických i sociálních témat české společnosti – umělecká skupina Rafani. Pro mnohé však asi bude jejich současný projekt zklamáním, neboť rozvolněná neurčitost témat a přílišné kladení důrazu na intelektuální samostatnost návštěvníka výrazně kontrastují s jejich dřívějšími podstatně razantnějšími a konkrétně formulovanými uměleckými záměry.

Ten, kdo by čekal provokaci, cynismus či snad alespoň nějakou pořádnou konfrontaci, si ve Špálovce tentokrát na své nepřijde. Zdá se, že ty tam jsou časy spojené se svéráznými útoky na osobu Milana Knížáka v podobě kálení v prostorách NG či krádeže normalizačního obrazu M. Cubrové následně spuštěného do Orlické přehrady, v níž nenápadně mizela i těla nepohodlných podnikatelů. Přestože sami umělci říkají, že se stále zabývají podobnými společenskými otázkami, které je zajímaly i v minulosti, způsob, jak je reflektují, se citelně mění. Usilují o rozšíření svého zorného pole a chtějí nově chápat politiku v širším kontextu, přičemž se snaží navíc uchopit samotnou podstatu společenských témat i obecnějších problémů. Nechtějí se už zaměřovat pouze na aktuální skandály, které se náhle vynořují na povrch politické scény. Dřívější akce (které vyvolávaly pobouření a přitahovaly pozornost médií, přinesly nicméně Rafanům též popularitu) či návraty ke stále bolestně živým a nevyřešeným otázkám naší historie na výstavě nenajdeme.

Místo toho je mimo jiné k vidění několik záznamů performancí, jež jsou pouhými odlesky samotných akcí a působí jako do sebe zahleděné rituály s niterným dějem, které, jak sami autoři říkají, by měly být pro svou zásadní jednoduchost čitelné pro každého. Zdá se však, že nejvíce záleží na samotném divákovi, co hledá a chce ve své představivosti nalézt. Některé příběhy se nicméně zdají být natolik obsahově mělké či fádní, mnohdy nemají ani žádný atraktivní děj, že po chvíli mohou trochu nudit. Rafani však považují umění za nedorozumění a právě to se snaží svými konceptuálními díly zdokumentovat, neboť i nesrozumitelné je pro ně významné. Otázkou ovšem zůstává, jak přistoupí k tomuto spíše filozoficky laděnému projektu samotný divák.

Úsměvně působí např. akce, během níž umělci přehradili svými ležícími těly výběh pro hejno husí, snažící se neohrabaně překonat tuto nečekanou bariéru, a příliš krutý je naopak proces zastřelení kapra, vyjmutého z černého igelitového pytle. Rozpačitě vyznívá záznam, na němž jsou křečovitě se smějící umělci pohlavkování v různých krajinných exteriérech drobnými ženami. Jako by se zde odvíjel ve velmi povšechné rovině pokus vyjádřit vztahy mezi člověkem a zvířetem, mužem i ženou, zaznamenat lidské snahy po manipulaci s ostatními bytostmi, otestovat vlastní lidství.

Rafani využívají fragmentů fotografií, kresby, instalace a média videa k vytvoření nepřehledné a chaotické spleti vztahů, vzpomínek i dojmů, do kterých nenápadně vtahují zmateného návštěvníka. Jako v tajemném podsvětí může pak bloudit v suterénu galerie ve spleti chodeb tmavě ponurého labyrintu s nepříjemně se bořící měkkou podlahou a záhadnými dveřmi na konci. V prvním patře pak chaos vystřídá uklidňující řád a souměrnost, diktované osou subtilní stěny, tvořené ze sotva znatelných a pravidelně řazených vlasců, dělících imaginární prostor poeticky prozářené krajiny v půli. Jako nenápadná narážka na cosi politického se zde vynořuje symetricky rozdělená tvář vždy dokonalého Václava Klause.
Autoři se záměrně zříkají textu, jakýchkoliv popisů, které by mohly jejich umělecké intence nějak vysvětlit či objasnit a příště se hodlají posunout zase jiným směrem, a to s využitím zvuku.
Pokud vás tedy láká dlouhé přemýšlení a bádání po smyslu a podstatě výtvarného umění, výstava Rafanů ve Špálovce je stvořena přímo pro vás.




Galerie Václava Špály, 18. 9.–2. 11. 2008, (bez názvu) – umělecká skupina Rafani, www.spalovka.cz