Rozjímání nad kameny

Na vystavených dílech rozpoznáváme několik základních uměleckých přístupů, vyvěrajících většinou z ducha své doby.

Z pozdního 18. století je v expozici děl jen poskrovnu. Výstavu otevírá kresba Johana Wolfganga Goetha Z italské cesty (1786), která dokumentuje osvícenský zájem o antické ruiny a předkládá specifický vztah člověka ke kamenu – vztah vědce k pramenu (historickému artefaktu). Doznívající barokní estetiku, založenou na efektních, takřka divadelních krajinných kulisách, reprezentují na výstavbě kresby Andrease Manze – například Vodopád (kolem 1800), na kterém se voda valí přes pitoreskní čedičové píšťaly.

Kolem poloviny 19. století dosahuje v českém výtvarném umění svého vrcholu vlna romantismu, které nechávají v Husově ulici výjimečně hodně prostoru. Horské masy či vysoké rozeklané útesy v kontrastu s nepatrným jedincem (často poutníkem) vyjadřují v této době obdiv člověka k přírodním silám, stejně tak jako vědomí bezvýznamnosti a osamocenosti lidského individua (Alois Bubák: Alpské jezero 1849, Adolf Obermüllner: Monte Cristallo 1874, Josef Matěj Navrátil: Skalnaté pobřeží…). Nemalou roli hraje v českém romantismu i biedermeierovská záliba v idylických scenériích, zaplněných často idealizovanými venkovany či městskými výletníky (například Ernst Gustav Doerell: Pohled na České středohoří (1871) – v literatuře je toho obdobou dílo Boženy Němcové nebo Adalberta Stiftera). Českou krajinomalbu 19. století na výstavě Hory, skály, kameny doplňují Julius Mařík, Adolf Kosárek, Bedřich Havránek a Antonín Chittusi, kteří představují již jakýsi most do dalších uměleckých etap (realismus, impresionismus, dekadence).

Pouť dějinami uměleckého námětu nekončí a výstava nás přivádí do 20. století. Přes Veselé poutnice (1909) Jana Zrzavého, obklopené u tohoto umělce obvyklými špičatými štíty, a expresivní, prosluněné pruhy skal nad mořským zálivem od Otakara Nejedlého (Mlini – pobřeží 1920) dostáváme se brzy k Šímovým meditativním krystalům v nejasných fantaskních pláních. Ty představují časový můstek, který vede přes šedesátá léta až do současnosti. V podobné linii jako Josef Šíma, založené na nanášení jemných barevných tónů do velkých prosvětlených ploch, totiž pokračují další vystavení umělci: Jiří John (Kouřící země 1962) nebo v současnosti Ivan Ouhel (Krystal 2002).

Bylo by přinejmenším podivné, kdyby na výstavě týkající se hor, skal a kamenů chyběly reliéfy a sochy. Z reliéfů mě zaujaly Ostrovy (1991) Jaroslava Róny, ve kterých sochař spojuje pravidelné pravoúhlé rýhování (ostrovy – civilizace) s nepravidelnými křivkami (moře – příroda). Mezi trojrozměrnými objekty pak vybočují práce Zdeňka Hůly, který kombinuje živé přírodniny s neživými. Ze soklu pro jeho kamenný objekt Dokola (2002) například vyrůstá skutečná tráva.

Výstava Hory, skály, kameny je v současnosti asi jedinou pražskou výstavou založenou na zkoumání dějinné cesty určitého námětu. Přestože neobsahuje příliš velké množství proslavených děl a některé dějinné etapy není schopna pokrýt – naprosto tu chybí kubismus, což je vzhledem ke krystaličnosti kubistické formy dosti zarážející, představuje ucelený, vnitřně provázaný soubor exponátů. K poklidné meditaci nad mlčenlivými kameny přispívá i zoufale nízký počet návštěvníků. Mince má dvě strany. To co přivítá rozjímavý divák, nepotěší dozajista autory výstavy a vedení muzea. Třeba jim alespoň tento článek k několika dalším návštěvníkům dopomůže. Co, čtenáři?

Husova ul. 19–21, Praha 1 – Staré Město
13. 12. 2006–4. 2. 2007