Skvrny a proměny ve Futuře

Love at First Site představuje společný projekt pražské Futury s Fondazione Volume! v Římě a sází především na moment změny, vyvolaný ve vizuálním i obecně lidském vnímání uměleckého díla díky zásahům samotného umění do specifického a konkrétního prostoru (tzv. site-specific intervence). Tento moment souznění či vzájemného „zamilování se“ zde hraje hlavní roli a u každého umělce má originální pojetí či formu. Až efemérně prchavou povahu má např. práce Déja vu Francouzky Amande In, kterou tvoří pouze vůně aplikovaná v konkrétním místě galerie. Ta, sama o sobě – odhmotněná, pomíjivá a neviditelná může vyvolat individuální vzpomínky, romantické asociace prožitků či vztahů a současně nabízí svým vyšinutím kontextu chápání uměleckého díla, jeho zcela nové vnímání. Dílo Dominika Langa (ČR), i když je okatě materiální, využívá možnosti mystifikace, postupného odhalování, všímavosti a pozorovacího talentu návštěvníka. Lang totiž nenápadně prodloužil bílé zábradlí schodiště do prostoru celé galerie a táhne je po křivolakých zdech celého prostoru. Němec Carsten Nicolai experimentuje se zvukem a Olaf Nicolai se naproti tomu inspiruje vězeňskou římskou budovou a Genetovým filmem Zpěv lásky, ve kterém si dva zamilovaní vězni, odsouzení k vzájemné izolaci, projevují své city alespoň prostřednictvím obláčků kouře, jež vdechují jeden druhému do cely, brčkem prostrčeným skrze škvíru ve zdi. S instalacemi v prostoru pracují portugalský umělec Sancho Silva a Švýcar Costa Vece, jenž ve svém objektu Revolución/Patriotismo vytvořil jakýsi iluzorní prostor uprchlického tábora – stěnu obehnanou ostnatým drátem a počmáranou nápisy, aby se tak dotkl problémů sociální izolace, osamocení a lidské identity. Neobvykle přetváří interiér také Marina Paris (Itálie), která proměnila jednu z místností v dětské hřiště s opravdovou trávou a dětskou houpačkou. Nevinný nástroj naivních her se tu ovšem nečekaně stává nástrojem destrukce, neboť houpačka kmitající v mechanických rytmech probourává do protilehlé stěny díru.

Jako společnou realizaci pro jediný otevřený prostor a dvě osobnosti můžeme chápat projekt Skvrny Evy Koťátkové a Jiřího Kovandy. Koťátková s Kovandou tak tvoří druhou dvojici letošních uměleckých setkání ve Futuře, která zcela nenuceně a lehce pracuje s objekty, bezvýznamnými předměty, jídlem i přírodninami, mezi než nenápadně implikuje skvrnu jako drobnou či větší vizuální chybu. Hravá a spíše introvertní komunikace obou umělců vytváří jakési vtipné ready-made, jež nedává divákovi přesný návod k interpretaci a nechává ho bez instrukcí a vysvětlování přemýšlet a inspirovat se po svém. Součástí instalace jsou tak např. uschlý keř, fotografie Koťátkové s barevnými fleky na tváři či prozatím jedle vyhlížející volské oko zapůjčené v hospodě a přibité ledabyle na zeď. Futura tak tentokráte vsadila na dvě zajímavé osobnosti – mladou umělkyni, oceněnou v loni na podzim cenou J. Chalupeckého za video – krušnou reality show pro jednoho aktéra, v němž autorka natočila sama sebe při dvouměsíční separaci v dvoupokojovém bytě, kde prováděla monotónně jednoduché úkony a budovala různé bariéry, s cílem otestovat míru snesitelnosti dlouhodobého osamění a izolace. Jiří Kovanda naproti tomu zosobňuje známého a v zahraničí uznávaného umělce, který se prosadil především svými nápaditými akcemi. Připomeňme např. jeho nedávnou performanci v Tate Modern v Londýně (2007) – Líbání přes sklo, během níž nesmělý umělec vyčkával za skleněnou stěnou s pobízející výzvou a svými vstřícnými pohledy lákal procházející k políbení s neznámým sympatickým mužem přes výlohu. Kupodivu se našlo poměrně mnoho takových, kteří společný akt, i přes určitou hygienickou riskantnost, s Kovandou podstoupili.

Poslední z projektů startujících na Smíchově představuje video Marka Thera, v němž autor zaměřil svou pozornost na životní zážitky starší lesbické dámy, jež vypráví svůj osobní příběh. Ther snímá postavu sedící v křesle zezadu, její krátký účes a robustní figura mate – jedná se vůbec o ženu? Divák je postupně nasáván do vlastního děje vyprávění, vnímá ženinu minulost, vzpomínky a touhy, jež mohou být současně realitou i fikcí – pozvolna zapojuje svou vlastní fantazii.

Realizace několika autorů ve Futuře představují spíše jakési rozvolněné prolínání umění a prostoru, nejasné limity bez receptů, jak vystavená díla číst a chápat. Mnohým se tak mohou zdejší umělecká díla jevit jako nesrozumitelná, vizuálně nepřitažlivá, někomu dojdou souvislosti možná až dlouho po návštěvě galerie. Na druhé straně však představují neomezené možnosti každého jednotlivce zapojit vlastní smysly a představivost, prožít si na vlastní kůži umění zcela spontánně a bez daných regulativ.

Love at First Site, Skvrny Evy Koťátkové a Jiřího Kovandy, video Marka Thera, vše 28. 5.–31. 8. 2008, www.futuraproject.cz, Centrum pro současné umění FUTURA