Spodní proud v Rudolfinu

Na první pohled se zdají být rozměrná plátna Jiřího Straky díky užití jemných valérů šedé tuše a červené rumělky neuvěřitelně subtilní. Straka, který studoval tradiční čínskou tušovou malbu přímo v Pekingu a zabýval se i restaurováním kaligrafií a obrazů, vtisknul intelektuální čínské malbě svými náměty kus evropské tradice, ale i jízlivost a tvrdost. Jak Petr Nedoma trefně poznamenal, opravdu je zde cítit „svár čínského buddhisty s evropským skeptikem“. Ve svých tématech se inspiruje např. holandským zátiším 17. století (Vanitas, Srdce, Zima), přičemž obrovské prasečí srdce překvapivě nepůsobí nijak naturalisticky, ale spíše jako estetizovaná biomorfní hmota. Samsara II (2009) vyznívá naproti tomu o poznání ostřeji, pravděpodobně má připomenout, že i pes s brutálně rozpáraným břichem je samozřejmou součástí neustálého trmácení se v kole života. Nevybíravě ironické zrcadlo pak Straka nastavuje tvrdým praktikám čínského sportu v plátně Sport v Pekingu (2008), kde nechává viset přes laťku ztýranou kozu.

Okázale monumentální jsou i obrazy německého umělce Martina Edera užívajícího klasické techniky olejomalby. Ovšem z negativních reakcí některých návštěvníků je citelně patrné, jak vtíravě nepříjemná jsou kýčovitá témata, jež autor záměrně využívá. Estetika trapnosti, falešných emocí, morálky obřích obchoďáků a tajně konzumované internetové erotiky jsou zbraně, kterými Eder nevybíravě popichuje již tak poněkud „nakrknutého maloměšťáka“. Ženské akty, posmutnělé kočičky a pejsky i jinou zvěř či hmyz implantuje malíř do pochmurných, expresivně bouřlivých pozadí. V některých plátnech jsou čitelné parafráze dekadentních mistrů přelomu století (např. Představa, 2008) i těch starších, jiná působí jako surreálně snové vize, v nichž si dává neobvyklé a nečekaně překvapivé dostaveníčko přerostlý bílý králík a citronový kanár s tváří výtvarníka (Schůzka ozvěn, 2004).

Roli jediného sochaře zaujal v Rudolfinu rodák z Tokia Jonathan Meese žijící v Německu, jenž je známý především svými instalacemi, performancemi, jakož i zálibou obdivuhodně pracovat se slovy a pojmy. Meese zde představuje několik bronzových soch, jakýchsi bájných tvorů, v nichž se mísí historie se současností, humor s nahodilým a spontánním chaosem nervních čar, výrazů a znaků vyrývaných do monumentálních, expresivně zvrásněných hmotných těl, zkřivených změtí chapadel a neidentifikovatelných výčnělků. Meese promlouvá skrze jejich gesta, výrazy a spleť nápisů, jež vyvolávají proudy asociací. Výmluvně působí např. postava nahé Suzy Wong (2006) v titěrných lodičkách, se zlověstnou maskou na tváři a ledabyle vyškrabaným nápisem Isis na paži, či salutující pozice paže Dr. NO (2006).

Posledním ze čtveřice prezentovaných autorů je známý český malíř Josef Bolf uzavírající výstavu depresivně úpěnlivým cyklem fantaskní katastrofy zasazené do strohých panelákových prostor základní školy, kterou autor kdysi sám navštěvoval. Bolfova záliba v počítačových hrách, hororu i komiksových příbězích se naplno rozvinula ve znepokojivém příběhu, kde hlavní roli hrají opuštěné zkrvavené děti, nepřítomně bloumající mezi zmasakrovanými těly vetřelců a hořícími troskami zdánlivě bezpečné instituce. Dřívější stylizace figur v jednoduché znaky, vždy s oblibou zraňované, krvácející a umírající se zlehka vytrácí, ale členění příběhu do polí stále zůstává. Nedoma hovoří o zastaveném políčku filmu a takový pocit opravdu Bolfova velká plátna vyvolávají. Jako by se v nich ručičky hodin zarazily a nepříjemná událost stále visela ve vzduchu. Hororové scény jsou mrazivě svíravé a autorova obsese nechat diváka potácet se v jejich nejednoznačném významu je patrná, přičemž síla jeho sdělení je nadmíru intenzivní. Objevuje se i oblíbený Bolfův motiv krvácejícího oka, zde jakéhosi surreálného fantomu bloudícího potemnělým a hrůzostrašným šedo-růžovým prostorem.

I když je možná mnohým nepochopitelné spojení těchto čtyř tak rozdílných osobností, naléhavost jejich uměleckého sdělení je jednoznačná a promlouvá k nám leckdy znepokojujícím a pro nejednoho návštěvníka i odpudivě šokujícím výtvarným jazykem.

Galerie Rudolfinum – 7. 5.–16. 8. 2009, kurátor Petr Nedoma, www.galerierudolfinum.cz