Stopy lidí v Národním muzeu – pešky od pravěku na Měsíc

Tisknout - Hodnocení článku:

So, 8. prosince 2007 / Autor: Jan Jaroš

Pamatuji se dobře na ony dlouhé a pusté chodby plné mramoru, zšeřelé a tiché, na ozvěnu vlastních kroků i na nekonečné vitríny minerálů, mamutí hlavu i na tajnou místnost kdesi v horním podlaží, které jsem se bál a přesto ji vždy znovu hledal, místnost plnou křivičných kostí, srostlých čelistí a preparátů nemluvňat, pamatuji se i na správce, kteří tím labyrintem bloudili společně se mnou, nebo jen tak tu a tam posedávali, uvězněni ve věčnosti staletí mezi dvěma magistrálami. Pamatujete se zřejmě také, Národní muzeum ještě před pár lety. Jaké je ale dnes? A co že je to tam za novou výstavu? Pojďme se společně podívat!

Hned v prvním patře nás vítá velká plastika lidské nohy a my jí vstupujeme do prostorů, které bychom čekali spíše někde jinde, tady ne. Neorenesanční hlavice i mramorové sloupy jsou ty tam, jsme v jiném světě, vizuálně zcela odlišném a jsme jím v okamžiku pohlceni, zaplaveni množstvím počitků pro všechny smysly vyjma čichu, ovšem čichu také, protože je to zde malé a dusné a je zde lidí jako na Václaváku.
stopy3

V předprostoru zprvu nevíme o co jde, ale hned v první místnosti si uděláme jednoduchou představu. Půjde tu o populárně naučnou cestu vývojem člověka a začínáme klasicky u Australopitheca. Žádný problém ani zvláštní zájem, jdeme dál. A tu jsme náhle trochu zmateni, protože z amplionu tu kdosi cosi předčítá latinsky, a když před tím prcháme, ocitáme se uprostřed bojiště, přímo proti hlavni raketometu ze světové války, před námi vojenský stan a motocykl. A pak už jen pár kroků a jsme na přídi zaoceánského korábu asi tak z 16. století, která je tu efektně vytyčena do prostoru. Zde konečně nacházíme vitrínkovou výstavku bot různých kultur, což nám pod nohy trochu vrací pevnou půdu, pohříchu ovšem hned další místnost na řadě hází naší staromilské jistotě klacky pod nohy. Před námi stojí kulisa kostela, z amplionu bijí zvony, a když se ve zmatku a zoufalství snižujeme k četbě nápovědného komiksu „pro děti“, který výstavu provází, nacházíme jen nic neříkající blábol o duchovní cestě každého z nás.

stopy1 Kontemplace nad smyslem provázání všech těch dosavadních motivů je pravda náročná, nohy nás už ale nesou dál, dychtivé po dalších površích. Stihly zde už, jaksi mimoděk a bonusem, okusit koberec, hlínu, kov, dřevo, keramiku, PVC a bůhví co ještě a jsou skutečně hladové. Tak prima, vystupujeme tedy na můstek lunárního modulu, kde se omylem dozvídáme, že Slunce je planeta, a pak okolo náplastí Járy Cimrmana až na městské korzo asi tak z roku 1930. Příjemnou chvíli zde můžeme strávit například v lékárně, kde zrovna komusi provádí výměnu kyčelního kloubu, zatímco hned vedle se po pódiu prohání Tornádo Lou a její ansámbl podvazkových tanečnic. U sportovců zjišťujeme, že jsme asi šli obráceně a že tadyta vitrínková stálá expozice historických medailí je tu jednoduše mimo soutěž, protože ji jinam dát nešlo. Ale tečka, počitků bylo dost a my odcházíme, abychom s čistou hlavou hodnotili.
Výstava je jistě odvážná, neotřelá a originální a navazuje na tradici z poslední doby, která říká: „Co rok, to v Národním muzeu populární výstava.“ Loni to byli Lovci mamutů, letos Stopy lidí. Výstava je to také značně výpravná, bývalý ředitel Národního divadla, Daniel Dvořák, se zde v roli architekta neváhal rozmáchnout a jeho kulisy, byť často koketující s kýčem a doslovností, mají ve výsledku celkem příjemnou úroveň. Pak je to také výstava nesmírně bohatá, ve výčtu exponátů jsou takové kousky jako vzorek měsíční horniny, ve Zlíně vyrobená 43 cm velká bota pro amerického basketbalistu, nebo otisk nohy neandrtálce. A nakonec, výstava nepostrádá vtip, což je velmi sympatické. Mimořádně povedený je už jen reklamní videospot.

stopy5 Pozoruhodným aspektem výstavy je na druhou stranu jistý nacionalistický podtext, ať už ukrytý ve výběru exponátů, nebo v samotném doprovodném komiksu, který se nejednou usilovně pokouší najít odpověď na otázku: „A co jsme mezitím dělali my, Češi?“ Bez výhrady nezanechme ani texty „pro dospělé“, které často ve snaze sevřít výstavu do určitého jasného příběhu o lidské noze působí lehce nevěrohodným a místy křečovitým dojmem. To je ostatně vůbec problém expozice, která si klade za cíl být skvělá a poutavá pro všechny, malé i velké, a téma nohy nahlédnout ze všech možných úhlů, zleva i zprava. Dlužno však říci, že má nutkavá asociace k pejskovi, kočičce a dortu je v přímém rozporu s popsanými stránkami návštěvní knihy, plnými obdivu a chvály. Odvážný kuchařský experiment se tentokrát záhadně povedl a nehledě na to, jak jej Národní muzeum servíruje, tedy na zlatém podnose, stojí za ochutnání.