Take Nord Shape – Severská vize architektury a designu

Vystavující se na společné výstavě setkávají poprvé. Spojuje je země původu – Finsko – nebo rok narození – 1969.

Sami Rintala je uznávaný architekt a autor uměleckých projektů v krajině. V minulosti úspěšně spolupracoval s architektem Marco Casagranedem, v roce 2008 založil architektonické studio s Dagurem Eggertssonem. Pro zdejší instalaci neváhal nařezat a dopravit surovou borovicovou kulatinu, která slouží jako výstavní pultíky. Na nich jsou vylepeny fotografie zachycující práce v krajině.

Jeho tvorba vychází z daného prostředí a upozorňuje na různé společenské problémy; je postavena na narativitě a konceptualizmu. Například na vylidňování venkova upozornil projektem Land(e)scape, kdy tři opuštěné stodoly nechal vyzdvihnout na deset metrů vysoké dřevěné nohy a po skončení akce tyto nechal zapálit. Stejně symbolicky působí tři „potápějící se“ veslice: lodě, které po odchodu do města lidé zanechali na břehu, umístil doprostřed jezera Saimaa. Jejich napůl potopený kýl trčí z hladiny jako výčitka.

Zaobírá se ale i dalšími společenskými a ekologickými problémy. V projektu Redrum spolu s Casagrandem poukazují na prosazování zájmů těžařských ropných společností na úkor krajiny, proti vykácení lesa v národním parku kvůli vybudování sjezdovky protestovali umístěním tisíce bílých vlajek z prostěradel z psychiatrických léčeben.

Textové části instalace musíme vytknout, že není dostatečně rozlišeno, které projekty Rintala dělal s Casagrandem a které sám. Většina je totiž dílem spolupráce a mnohdy je jako jediný autor uveden právě Rintala.

Dagur Eggertsson je typický Skandinávec. Narodil se na Islandu, studoval v Oslu a Helsinkách. A nyní vyučuje ve všech třech zemích. Společně s Rintalou provedli řadu instalací a architektonických realizací. Někdy je těžké rozlišit, kdo je autorem čeho, protože ani před spoluprací s Rintalou netvořil Eggertsson sám. Jejich práce naleznete po celém světě. Mnohé z nich jsou zde představeny formou videí a závěsných svitků. Zaujme třeba projekt venkovní galerie, kdy povrchovému dolu, který se během doby měnil na skládku a vrakoviště, dali nový význam: vznikla přírodní galerie pro exponáty nadměrných rozměrů. Dalším z mnoha příkladů může být Mlýn – budka u řeky sloužící jako noclehárna pro kajakáře energeticky plně zabezpečená obnovitelnými zdroji.

Samuli Naamanka je znám jako všestranně nadaný designér. V jeho tvorbě se snoubí úspornost výrazu s kreativními technologickými inovacemi. Na výstavě můžete vidět několik typů židlí, mezi nimi i cenami ověnčenou Clash chair z lisovaného dřeva. Závěsnému skládacímu křeslu je věnována celá jedna místnost: vznáší se mezi visícími pláty dýhy. Naamanka si potrpí na jednoduchost tvarů, praktičnost a ekologii. Jeho židle jsou stohovatelné, skládací nebo jednoduše rozebíratelné. Materiálům vévodí dřevo, ale není jediné. Návštěvník si může vyzkoušet posez v křesle z lisované tkaniny Compos. Výhodou tohoto produktu jsou kompostovatelnost, nízké výrobní náklady a nelze opomenout ani fakt, že oproti plastu takové sedadlo nestudí.

Je nutné ocenit, že kurátoři se snaží všemožně ukojit divákovu zvědavost, takže k vidění jsou různé fáze výrobků, popřípadě rozložené na jednotlivé prvky. Naamanka je i průkopníkem ve vývoji betonových produktů. Představuje zde novou patentovanou technologii, s jejíž pomocí se šedivá betonová plocha může pokrýt grafickými vzory a lze ji barvit. Ukázky svědčí o široké škále použití na vnějších i vnitřních plochách staveb a jiných druzích betonových ploch. Například v okolí Tesankotie vznikl environmentální projekt, kdy na betonové panely rozmístěné v trávě byly „natištěny“ fotografie zpřítomňující současníkům obrazy z minulé doby. Možnosti použití jsou nepřeberné, tak se třeba i my jednou budeme moci těšit, že naše města ožijí barvou a obrazy, aniž by se sprejeři museli namáhat.

Velmi příjemný je i čichový zážitek – místnostmi se line intenzívní vůně surového dřeva. Výstava tvoří výborně promyšlený celek. Instalace je provedena s vkusem a invencí a díky rozmanitosti forem expozice se rozhodně nudit nebudete. Chtělo by se říct, že jde o takový švédský stůl, z nějž návštěvník může vybírat podle své chuti a svých zájmů. My si můžeme jen přát, aby výstava byla poučením a inspirací pro laickou i odbornou veřejnost.

Dům pánů z Kunštátu, 24. září – 1. listopadu 2009; kurátoři: Nicol Gale, Daria Křivinková a Rostislav Koryčánek