Transfers (aneb listopadové přenosy)

Takovým milovníkům listopadu se mohlo líbit v předvečer 1. listopadu ve Stromovce, kde se konala oslava Dia de los muertos – Dne mrtvých, mexické obdoby Halloweenu či Dušiček – pořádaná divadlem Alfred ve dvoře. Hrála mexická hudba, svítily barevné lampiony, zdobily se cukrové lebky a nakonec Antonie Svobodová předvedla svou performanci Krvavý měsíc. Když tančila v rudých šatech bosa na trávníku zasypaném spadaným listím, člověk se neubránil snovému pocitu, tomu dojmu, že přenosy mezi různými úrovněmi a světy jsou přece úplně samozřejmé.

Transfery, přenosy a přesahy jsou i tématem pátého pražského grafického trienále, a to ve smyslu přenosů mezi umělcem a dílem, matricí a tiskem, dílem a publikem i přesahů tradičních technik i témat. Práce 64 autorů z 22 zemí světa dokazují, že se v grafice stejně jako v ostatních oborech výtvarného umění setkáváme s odvážnými experimenty a kombinací tradičních a digitálních technik.

Z klasických technik se objevuje oblíbená suchá jehla: Mikael Kihlman ze Švédska a jeho fotograficky přesné výjevy z ulic různých měst, v nichž se skrývají mapy se zakreslenými trasami cest; ztichlá nenápadná zátiší vydechující těžko postižitelný neklid – asi cestovní horečku; série Arbols Muriel Moreau z Belgie, podobně pomalu a pracně vytvářené jako letokruhy v kmenech stromů; z českých tvůrců pak zejména tradičně precizní a jemné tisky Jiřího Anderle, ale především můj oblíbený linoryt, kterému byl věnován již 4. ročník trienále a který, zdá se, opět přichází do módy, a to ve všech možných podobách. Marek Basiul a Marta Lech, oba z Polska, přispěli černobílými minimalistickými díly elegantních křivek připomínající spíše digitální tisk, Ivo Křen představil část série Žlutá řeka sytých až těžkých žlutých odstínů jako sám bahnitý veletok, a samozřejmě nelze opomenout Vojtěcha Kováříka, který je zde zastoupen pouze dvěma pracemi, skromnějšími vzhledem k jeho dílům z minulého ročníku, která lze zhlédnout v Českém muzeu výtvarných umění v Husově ulici, kde probíhá doprovodná výstava prací laureátů 4. trienále. Kováříkovy práce, rozměrné a technicky náročné linoryty, se kterými získal v roce 2004 zaslouženě první cenu, vypadají a fungují jako sérigrafie, a zároveň impresionistická plátna – zblízka shluk barevných bodů, zde spíše mřížka, a z dálky dojem světelnými barevnými body tvořeného prostoru. Což tedy na druhou stranu trochu zchlazuje mé nadšení: ukazuje se totiž, že ačkoliv je linoryt nesporně v módě, tvůrci jako by se zároveň snažili, aby vypadal jako něco úplně jiného… To je vidět také na práci dalšího z laureátů minulého ročníku, Jiřího Samka, vytvářejícího až geometricky oproštěné linoryty, zasněžené zahrady a zátiší, ovšem tištěné ne z plochy, ale tak jako kovorytiny z hloubky.

Zajímavé je také srovnání s japonskými grafickými způsoby, které je umožněno poměrně silnou účastí tvůrců ze země vycházejícího slunce: Ikeda Rjódži a záhadná Záře kanálu evokující atmosféru japonských hororů, Kósei s temným Vánkem z bezední (Air from Bottomlessness), Yoshizumi Toshio a jeho tváře tvořené pouze rovnoběžnými chvějivými liniemi přinášejí ukázky japonského minimalismu a dramatičnosti v jednom – jak je dobrým japonským zvykem. Podobnou povahu však, zdá se mi, má například i Podhoubíčko Šimona Brejchy tvořené kombinací několika technik.

Porota letos evidentně oceňovala originální přístup. Hlavní cenu Grand Prix získala litevská grafička s roztomilým jménem Eglé Kuckaité za dvojportrét litevského umělce Mikalojuse Konstantinase Čiurlionise a Franze Kafky. V díle vytvořeném pomocí vlastnoručně vyráběných razítek sedí oba muži na židlích a namotávají klubko vlny. „Spojuji dva umělce domácí činností vyžadující trpělivost, naslouchání a odpovědi,“ vyjádřila se autorka, která nástěnný obraz tvořila pět dní. Otázkou je, zda dílo nepřipomíná spíše schizofrenické představy malých všudypřítomných potvůrek než trpělivou práci, a tak duševní trýzeň obou tvůrců (Čiurlionis, vynikající hudebník a malíř, po kterém byl mimochodem pojmenován asteroid 2420, byl také příliš umělcem, než aby mohl být duševně zdráv). Na druhou stranu, jde vlastně o symbol ideálního spojení mezi spřízněnými dušemi… První cenu získala Belgičanka Ingrid Ledent za působivé abstraktní tisky Vnitřní trvání, vytvářené kombinací digitálního tisku a litografie. Další oceněná, finská umělkyně Eeva Tiisala zaujala subtilními dřevořezy tištěnými bílou barvou na hnědý papír. Čeští grafici se letos prosadili jen v cenách udělovaných sponzory. Helena Horálková zaujala vtipným komiksovým souborem linorytů Byla panna měla pána, byla do něj udělána neboli Já tě vidím půl a mám tě víc než dost, Mikoláš Axmann získal ocenění za sérii velkoformátových abstraktních litografií (které nazývá postaru kamenopisy).

Grafika je obor, který jakoby zůstává ve stínu malby, jednak proto, že byla vždy dostupnější, a tedy méně ceněna, jednak proto, že její gesta nebývají tak rozmáchlá, že ji proces rytí či leptání a tisknutí drží více při zemi – ale asi tak jako jsou lidé, kteří dávají přednost listopadu před červencem, tak jsou i takoví, kteří raději grafiku než malbu. Ovšem bude jich asi stejně málo, čemuž odpovídá i to, že letošní ročník grafického trienále je pravděpodobně posledním, protože podle slov organizátorů nejsou síly, které by tuto akci nadále organizačně zaštiťovaly. V každém případě je to další důvod, proč spěchat do Staroměstské radnice…

Program divadla Alfred ve dvoře na www.alfredvedvore.cz
Více o Antonii Svobodové na www.divadlo.cz/antonie
Transfers/Transfery, 5. mezinárodní trienále grafiky Praha 2007, Staroměstská radnice, do 11. 11. 2007
Laureáti 4. mezinárodního trienále grafiky Praha 2004, České muzeum výtvarných umění, do 25. 11. 2007