Trofeje Benedikta Tolara
V Brněnském kulturním centru, pod jehož střechou se nachází trojice galerií (Mladých, Kabinet a U Dobrého pastýře) se v těchto dnech symbolicky setkávají různé přístupy k umění: koncept, umění jako výsledek introspekce a hledání sebe sama, a konečně umění jako hravá reflexe viděného. Poslední přístup je vlastní Benediktu Tolarovi. Výraz z názvu Trofeje vypůjčený z myslivecké mluvy napovídá, že jde o úlovky – úlovky jako plod sběratelské a umělecké práce.
Benedikt Tolar (1975) pochází z Plzně. V letech 1996–2002 studoval na pražské Akademii výtvarných umění, nejprve v sochařském ateliéru Karla Nepraše, poté u malíře Vladimíra Skrepla. Pracoval jako pedagog, restaurátor a samozřejmě jako sochař. Jeho dílem byly i výtvory umělce Máry z Hřebejkova filmu Pupendo. V současnosti působí jako asistent na Ústavu umění a designu ZČU v Plzni.
Vstup do expozice ihned ozřejmuje Tolarovu volbu názvu: ocitáme se totiž v improvizovaném přírodovědném kabinetu. Stěna je pokryta exponáty blíže neurčených živočichů – dle libosti a fantazie diváka identifikovatelných brouků, motýlů či rejnoků. Pestrobarevní, precizně zpracovaní živočichové vznikli sochařskou metamorfózou automobilových karoserií. Tolar má ve sbírání a následné recyklaci nalezených věcí zálibu. Ať už jde o karoserie nebo dveře od lednice (v dřívějších pracích je použil jako „plátno“), jsou pro něj stejně hodnotným úlovkem jako jelení parohy nebo zvířecí lebka. Sochařská průprava Karla Nepraše a současný zájem o přírodu přibližují jeho tvorbu Františku Skálovi.
Autorův humor prostupuje celou výstavu. Je
založený na překvapení, tvarové zkratce, významovém kontrastu umělého
s přírodním, toho, jak jsou rozličné materiály kombinovány v rámci
jednoho celku. Například někteří brouci jsou opatřeni tykadly jednou
z radiových antén, podruhé ze srnčích růžků. Případní kardiaci mezi
návštěvníky by zajisté měli být upozorněni na dva karoseriové kusy
vysoké: statného jelena s mládětem. Dospělý jedinec je totiž vybaven
pohybovým čidlem, takže při přesunu do další místnosti se s mírným
rachotem rozkolísá.
Záměr znejistit diváka a vzbudit jeho obezřetnost Tolarovi vyšel. Ke každému dalšímu exponátu už přistupuje s jistou opatrností. Nejvíc podezření vyvolává zavěšené ready made z kuní kožky.
Další část expozice je koncipována jako improvizovaný les, jehož papundeklové stromky skoro zarůstají vchod. Uprostřed tohoto porostu naleznete něco jako novodobý totem. Jde o plastiku z předělaného stepperu opatřeného lebkou a obrovskými zvířecími papuči.
Nečekané substituce předmětů a zvířecích trofejí vyňatých
z původního kontextu 
zasazených do nových souvislostí může
vyvolávat smích i zamyšlení. Viděno dětskýma očima se před námi
rozprostírá pohádkový les. Hlubší ponor do dalších významových rovin
umožňuje stepper předělaný na totem chápat jako narážku na totemizaci
cvičících strojů a sarkastický výsměch fitness centrům – nelogické
náhražce přirozeného pohybu vůbec.
Tolar ve svých dílech přeměňuje a navrací v život na jedné straně nepotřebný lidský odpad, na druhé pozůstatky živých i mrtvých tvorů. Svá díla nezatěžuje složitými myšlenkovými koncepty, naopak se lze těšit z prosté krásy tvarů, barev a jemného humoru.
Galerie U Dobrého pastýře, Brno, 3. března – 5. května 2010
