Uhrovitá Kůže národa – Poválečné Japonsko objektivem Shomeie Tomatsua

V Tomatsuově fotografiích vytyčili američtí autoři výstavy (Sandra S. Phillips, Leo Rubinfien) deset základních tematických okruhů, kterými návštěvníky postupně provázejí. Vedle okruhů zabývajících se tradiční japonskou společností a kulturou (pouliční divadlo, tradiční řemesla, čajový rituál) kladou okruhy zaměřené na brutální vnější zásahy, které do Japonska přicházely nejčastěji v doprovodu Američanů (atomová puma, americká okupační armáda, amerikanizace společnosti). Z Tomatsuova díla tak jasně čiší snaha zachycovat rozporuplnost jeho neustále se proměňující země.

Bez toho, abyste museli číst výjimečně obsáhlé doprovodné texty, získáte z vystavených fotografií o Japonsku po roce 1945 velice jasný obraz. Na kůži národa nenachází Tomatsu pouze zhoubné novotvary, vyvolané radioaktivním zářením z Tlusťocha a Chlapečka, novotvarů objevuje na stařičkém císařském těle mnohem víc: chladné kolosy kancelářských budov, západní design oblečení a automobilů, barevné reklamy na Pepsi či všudypřítomné nápisy v angličtině. Tyto novoty jsou ovšem v neustálém paradoxním vztahu k přirozenému, tradičnímu, ale stále více odumírajícímu předválečnému Japonsku, hrdé, nacionalismem prodchnuté zemi, jejíž kořeny vyrůstaly ze svébytného, s novinkami obtížně slučitelného substrátu (šintoismus, buddhismus, tradiční umělecké formy – lineární dekorativnost výtvarného umění, vyhroceně stylizované divadelní tvary – nó, kabuki, bunraku…).

Ve druhé polovině 19. století se Japonsko reformovalo politicky (reformy Meidži). Shomei Tomatsu ovšem zachycuje reformy zaprvé mnohem hlubší – reformy kulturní, zadruhé reformy probíhající v neuvěřitelně krátkém časovém intervalu. Ukazuje svým divákům starou japonskou třešeň, která najednou začala místo třešní plodit láhve s černohnědou limonádou.

Rozhodně nelze tvrdit, že Tomatsu vytváří nějaký jednoduchý politický plakát. V zachycených výsecích reality je jednou cítit sentimentální vzpomínka na zašlé časy, podruhé soucit s lidmi, kteří uvízli v trhlině mezi oběma popisovanými světy, potřetí vědomí grotesknosti amorfní stvůry, jakou se Japonsko, stojící mezi východem a západem, stalo.

Tomatsu není reportér, ale umělec, a tak jsou v Rudolfinu k vidění i fotografie, ve kterých estetická stránka téměř úplně vytlačuje jinak dominantní sociokulturní obsahy. Výtvarně obzvlášť působí díla poodhalující nádheru přírodních a civilizačních struktur, které jako krajkoví zakrývají převážnou část obrazového pole. Ve snímcích hustě osídlených čtvrtí, muších těl na mucholapce, zkorodovaného plechu, rozpraskané zdi či rozvlněné mořské hladiny jako by se Tomatsu oklikou vracel k tradičním dekorativním hodnotám japonského umění. Ztotožnit tyto fotky s proslulou japonskou grafikou 18. a 19. století je přesto zhola nemožné. Tomatsuovy struktury, a nejen je, prostupuje tajemná surreálná atmosféra. V prasklině na zdi tušíme tvar jakési podivné varující bytosti (anděl? rejnok? bombardér?), žárem pumy seškvařená láhev zase evokuje lidské tělo pověšené na jatečním háku.

Sám Tomatsu jako by neustále lavíroval mezi domácí japonskou výtvarnou tradicí a vlivy umění západu. I on se tak stal dokonalým produktem poválečného Japonska. Jeho fotografie vytváří dohromady jedno velké metadílo, metadílo stejně vnitřně protikladné, jako jsou jednotlivé náměty, které svým objektivem vyhledává.

Shomei Tomatsu: Kůže národa
11. 1. 2007–15. 4. 2007, Galerie Rudolfinum