Urban Art Clash: z deníčku teenagera
„URBAN ART CLASH má v plánu předvést lidem funky street art – „čerstvé“ umění z celého světa,“ hlásala internetová pozvánka. Výstižné uvozovky: „čerstvé“ umění konzervované papírem spíš připomínalo pohled do vyčpělého deníčku teenagera, který by rád měl svůj gang. Přidružená projekce vzbuzovala rozpaky. Alespoň DJ dobře hrál. „Prostě kalba,“ prohodila Klára, čímž vystihla povahu trapného happeningu.
Přišli jsme brzy, v očekávání, že nahlédneme do dílny světových street artistů (Los Angeles, Berlín, Paříž, Bratislava…), lidí, kteří přijali za svou ideu svobody, fenoménu ulice a až nepatřičné kreativity. Realita nás vrhla do údivu: vystavené obrazy či obrázky, leckdy na papíře ze sešitu prostě přilepeném na zeď, připomínaly spíše výtvarné pokusy rozervaných gymnazistů. V první chvíli jsme vystavené kousky považovali za součást interiéru. Poněkud pokulhávající součást, protože samotný prostor klubu 2. patro nadchne i náročné estéty, dekor je střízlivý, ale šik a nenudí.
Totéž se rozhodně nedalo říci o vystavených artefaktech, které by spíš mohly dokumentovat historii vizuálních motivací a mód, než aby naznačily současný směr street artu nebo podaly bezvěrcům důkaz o tom, že umění ulice žije, že je a že dostojí kategorii „art“.
Z projekce vanula nuda: prostor atria
byl zneuctěn smyčkou dvou (!) motivů. Jeden – obzvláště
progresivní – zachycoval obličeje dvou mladých lidí, jimž postupně po
tvářích stékaly slzy („týjo..!“). Druhý motiv vyšel z battlu
s úctou: pohled ze střechy stylizovaný okrově žlutým podbarvením mohl
vyvolat nostalgii časů, kdy se na střechu chodilo tajně kouřit.
Minimalisticky se valící mlha dodávala dynamiku – dokola se opakujícímu
výjevu.
Možná se iniciátoři a účastníci akce pokusili podat nám svou
výpověď v autentickém kontextu vzniku a vznikání (obraz –
graffiti – první pokus), možná chtěli odhalit syrovost umění ulice,
umění nízkonákladového a vůbec umění tak nějak na okraji. Jenže
zvolili špatné prostředky. Nedomrlá dílka vyvolala spíše obecné rozpaky.
U žádného z vystavených „děl“ jsme nezaznamenali cedulku se jménem
autora. Jistě, performeři ulice vystupují také anonymně, nicméně alespoň
své produkty označkují tagem. Účastníci akce 
Urban Clash Art jako by se styděli za
to, co ze sebe (jistě v bolestivých křečích marného vzývání inspirace)
vydali.
Ano, některé objekty jsou vizuálně atraktivní (soubor fotografií z ulice, „velká buddha“, zrnitý černobílý dvojportrét), nicméně bez informací ve věku informací jaksi zapadnou. Otázkou zůstává, pro koho byla výstava zkonstruována; zda pro pamětníky, kteří ocení „old school, vole“, nebo pro domněle nevzdělané publikum, které jim to prostě sežere. My vypili pár drinků na stylovém baru a šli domů. Třeba se v průběhu akce podaří tento první nemastný dojem vyvrátit…
URBAN ART CLASH, klub 2. patro, Dlouhá 37, Praha 1, 16. 3. – 3. 4. 2010
