Uvízlí v listopadu (Stuck in the middle of November) aneb Kdo jsou mezinárodní stuckisté?

Stuckismus: tento nepříliš elegantní název skrývá hnutí vzniklé v Londýně v roce 1999, jehož programem je stručně řečeno návrat k obrazům. Podle jeho zakladatelů je nejlepším způsobem, jak dělat umění, zavřít se prostě na čas v ateliéru a malovat obrazy. I takový prostý záměr však může být velmi konfliktní, jak napovídá již název celého hnutí – Tracey Emin, mimochodem pozdější laureátka Turner Prize, se o malířích odmítajících nová média vyjádřila ve smyslu, že jsou „stuck“, tedy něco jako zaseklí. Ale stuckisté trvají na svém: „Umění, které musí být vystaveno v galerii, aby se stalo uměním, není umění“. V televizním pořadu, v němž se střetli jeden ze zakladatelů stuckismu Charles Thomson a konceptuální umělec Brad Lochore zazněla v reakci na tvrzení, že vše je umění, slavná věta „Je moje bota umění..?“ na níž Lochore odpovídá: „Jestli to tvrdíte… Musíme to posuzovat v příslušných pojmech.“, na což zase Thompson opáčí „To je ale naprosto směšné…“ – a tak ve zkratce shrnuje názor stuckistů. Na svých webových stránkách se stuckismus prezentuje jako mezinárodní umělecké hnutí zaměřené na současnou figurativní malbu vystupující proti konceptuálnímu umění (zesměšňující i slavnou Turner Prize), první remoderní umělecká skupina, Anti-anti-art. To, že stuckisté mají osm let po svém vzniku 163 skupin ve 40 státech, jedině potvrzuje sílící proti-konceptuální tendence v umělecké sféře (a efektivitu Internetu…).

Pražští stuckisté o sobě dávají právě v těchto dnech vědět na výstavě Uvízlí v listopadu probíhající v prostorách Topičova salónu na Národní třídě. Výstava je pořádána brněnskou galerií Dolmen, která se zaměřuje především na prezentaci a prodej prací mladých českých a moravských umělců. V expozici, jejíž název evokuje sychravou a ponurou atmosféru listopadu, jsou vystavené práce překvapivě z větší části až rozjařile barevné. Jde samozřejmě o malbu, s jedinou výjimkou fotografií Roberta Janáse (kurátora výstavy; toho, který v roce 2004 pobýval v Londýně a přivezl ideu stuckismu do Prahy). Většina z vystavených autorů je součástí skupiny Prague stuckists, v níž jsou však zastoupeni pražští i brněnští umělci.

Přímo ve středu výstavního prostoru zaujmou plátna Filipa Kudrnáče, který se zaměřuje na nové podoby klasické krásy – jeho idylické krajiny s indiány v záři zapadajícího slunce a motivy dokonale krásných polonahých žen natolik připomínají pouťové kýče, že člověk automaticky pomyslí na ironické nastavení zrcadla konformnímu vkusu, ale podle doprovodného textu jsou míněny bez ironie jako nové podoby klasického ideálu, což diváka přivádí k problému rozdílu mezi návratem a regresí (a to není pro stuckismus zrovna dobré…). To práce Jana Spěváčka je vtipnou a suverénním malířským gestem provedenou variací jeho oblíbených vodních hladin, na nichž se v nejnovějším tvůrčím období pohupují žluté kachničky. Jiří Hauschka vystavuje plátna výrazných velkých formátů na pomezí abstrakce, vyznačující se organicky zavinutými, graficky čistými liniemi a plochami. Na precizních malbách Lukáše Orlity se noříme do složitých kompozic geometrických prostorů (opspaces), objevujeme překvapivý klid městského prostoru zachycený v obyčejných zákoutích, především pod mosty a nadjezdy. Podobný úhel pohledu zachycuje Jana Prekopová ve svých industriálních kompozicích a techno ornamentech. Z ostatních zaujmou také Barbora Lungová a expresionistický Hamlet, či Jan Karpíšek a divoká zpodobnění jeho hraničních zážitků.

Máte možnost přesvědčit se sami, výstava trvá do konce listopadu, i když její součást – aukce některých vystavených děl – proběhla již 25. listopadu.

Více na:
www.stuckism.com
www.galerie-dolmen.cz
www.prague-stuckists.wz.cz