Vídeňská retrospektiva Fridy Kahlo

Knihkupci v Rakousku totiž u příležitosti „Frida boomu“ oprášili kdejaký brak, k dostání je mexická kuchařka, kalendáře s obrazy i fotkami z malířčina osobního života, nejrůznější pohledy, tři její životopisy, asi tak deset „odborných“ příruček klíčujících zásadní významy jejích maleb i počinů odbornou veřejností uznávanějšího manžela Diego Rivery. Na probíhající výstavě se přihřívají také umělci vyrábějící šperky – náhrdelník nebo náušnice jako kdysi nosila paní Kahlo jsou ve Vídni k dostání hned v několika předražených variantách – je toho zkrátka dost a dost. Když pak ale projdete vstupní kontrolou a zapomenete na všechno to haló kolem, když se zklidníte a necháte na sebe působit dílo téhle trochu zvláštní Fridy Kahlo, dostanete se vám toho nejcennějšího, co si lze z výstavy odnést – skutečného zážitku a uměleckého povznesení.

Kahlo byla bez pochyb vyzrálou a velmi citlivou ženou, která se nebála přiznat svou nedokonalost, aby z ní následně učinila přednost. Provokovala srostlým obočím, zvýrazněným knírkem, excentrickým zevnějškem, eklektickým přístupem k nejrůznějších světovým filozofiím i nepříliš spořádaným osobním životem. Vytvořila si pověst té jiné, problematické, pobuřovaly ji konvence, pila, kouřila a smilnila, aby se pak najednou vrátila domů ke svému manžílkovi Diegovi, přestala malovat a několik let pro něj jen vařila a starala se o domácnost.

Jádro této rozpolcenosti, která je na díle Kahlo tak přitažlivá, lze dohledat už v umělčině dětství – Fridini rodiče uzavřeli smíšené manželství, židovský fotograf si vzal katolickou fanatičku, co vyznávala klasickou strukturu rodiny, aby okamžitě, jak se stala vdanou ženou, poslala dcery z manželova předešlého vztahu do kláštera. Fridě se dostalo – jako miláčkovi tatínka – chlapecké výchovy, měla vyšší vzdělání, a i proto po ní nebylo tvrdě vyžadováno ctít tradice, ženskou roli ve společnosti. Když se pak málem zabila při těžké dopravní nehodě a během rekonvalescence začala malovat – prožívat sebe samu skrze umění, její rozpolcenost byla dokonána – najednou byla emancipovanou samostatně myslící umělkyní, která pro následky zranění ztratila – tu obecně společností uznávanou – krásu a už nikdy se neměla stát matkou, ačkoliv po tom velmi toužila – celkem se ví o třech potratech. Kdo si dokáže domyslet důsledky všech těchto determinací, odhalí prostý fakt, že obrazy Fridy Kahlo jsou jako stránky z toho nejintimnějšího deníku ženy, která volá o pomoc, aby ji někdo zachránil před ní samotnou.

Kurátoři retrospektivy Fridy Kahlo odvedli velmi dobrou práci. Propracovaná a do jednotlivých celků (raná díla, portréty přátel, autoportréty, zátiší, experimentální malby) přehledně strukturovaná expozice dokáže životní cestu i dílo mexické umělkyně přiblížit těm, kteří o ní vědí jen málo nebo téměř nic, překvapí ty vzdělanější a v žádném případě neurazí ani odborníky. Po raných dílech obestřených aurou dojemného příběhu, Frida je malovala připoutána k lůžku, se návštěvník dostává ke slavným, barvami šílícím, autoportrétům – ty ho překvapí především svou velikostí – reprodukce v knize člověku připadá až extravagantně velkolepá, obraz samotný je pak de facto její daleko intimnější a samozřejmě hlubší verzí.

Kahlo sebe nemalovala, že by byla svou podobou sebestředně učarovaná, většinu času ale trávila osamocena, a snad i proto na recipienta z maleb přechází podivný smutek momentů, kdy je člověku partnerem jen jeho odraz v zrcadle. Na každém obraze je pak jiným způsobem připomenuta, tu více tu méně přímočaře, nepřekonatelná spjatost člověka s přírodou, neustálý koloběh života a smrti.

Pro mnohé bude překvapením série malířčiných zátiší, kdy se pokoušela v rámci odborné léčby zachytit sebe samu jako shluk ovoce. Početná sbírka kreseb pak dotvoří obraz umělkyně, způsob, jakým pracovala, neboť i tyto náčrty jako by byly vytrženy z osobního deníku, připomínají votivní obrázky, kdy je ke skice často dopsáno, komu a za co by měl být ten který obraz dedikován, co by měl symbolizovat.

Mimo obrazy se celou výstavou táhne linie osudu života Kahlo. Návštěvník retrospektivy si může prohlédnout některé z jejích tradičních mexických šatů, pomalovaný korzet – s křesťanskými, komunistickými i buddhistickými symboly –, video i samostatně koncipovanou sbírku fotografií. Jde ale pouze o přesně vybrané věci z malířčina osobního života, které dotvářejí celkovou výpověď výstavy, ne o fetišistické muzeum typu „Toho všeho se její ruka dotkla!“.

Retrospektiva Fridy Kahlo je jedna z nejlepších souhrnných výstav, které byly ve Vídni k vidění v posledních letech. Po její návštěvě člověka jen napadne, proč nezavítala – po úspěchu v Bruselu a Berlíně – třeba i do České republiky, když jde o tak dobrý obchodní artikl, jakým dneska bezesporu život a dílo Fridy Kahlo je, a když se v soukromé sféře najdou prostředky na takové zhůvěřilé „kulturní“ akce, jako je putovní výstava napodobenin Tutanchomonova pokladu, Šagri-la nebo Terakotová armáda. Pak se vážně nelze divit, že vedle Vídně i nadále působí Brno a dokonce i Praha jako zaprděný obydlený důlek, kde si lidé ani neuvědomí, že by se namísto plastových výlisků a sádrových odlitků mohli podívat třeba na nezvykle působivé obrazy, které zase dlouhou dobu nebudou v Evropě k vidění. Jediný originál Fridy Kahlo je totiž na našem kontinentu k vidění v pařížském Centre de Goerges Pompidou.

Bank Austria Kunstforum: Frida Kahlo, http://www.bankaustria-kunstforum.at/