Viktor Pivovarov: Smazané značky

Návštěvník se s Pivovarovou tvorbou seznámí skrze šest tematických celků, z nichž mnohé nesou znamení dekády, ve které vznikaly (výstava reflektuje tvorbu od 80. let po současnost). Kruhy (připomínající LP desky) jsou východisky pro barevné experimenty, zakotvené v základních optických a komunikačních funkcích barev (série černá na černém pozadí, černý kruh na bílém, černý na černém a modrý na bílém pozadí). Barvy komunikují v rámci barevného prostředí, do něhož jsou zasazeny. Mezi jejich soustavou pak zaujme plátno „Zamilovaní“ (diptych, 2008), portrét muže a ženy. Každému chybí z obličeje přesně jeho polovina. Malířské uchopení tématu prolnutí mužské a ženské duše a obou světů neskrývá inspiraci tibetskou ikonografií.

Kruhy – LP desky na figurálně laděných plátnech zaujímají pozici signifikantních lidských znaků, které v běžné komunikaci pomáhají rozlišovat a třídit základní informace o lidském individuu (oči, pohlaví…). Narušením tohoto kódu kruhy Pivovarov sjednocuje celou figurální tematiku, zároveň dává kruhům vystoupit z tematického rámce (díky čistě geometrické povaze kruhů), čímž upozorňuje na nesamostatnost zobrazených scén a prvků.

Tematickým celkem Poustevníci vstupujeme mezi snově laděné perokresby (smutný trpaslík před rybníkem plným veselících se bruslících, oběšenec visící bez lana), nejistotu, strach a zbytečnost (stařec s dlouhými nehty, se kterými neuzvedne ani hrnek čaje). Častým motivem Pivovarových výjevů, ať v grafické či malířské podobě, je postava nezúčastněného, jakéhosi netečného herce v pozadí dramatického výjevu.

Jedlíci citronů, cyklus vystavených pláten, názvem odkazující k van Goghovým raným dílům, mi nedovolí nepoužít otřepaného příměru k surrealizmu. Tichá místa, na nichž se zdánlivě nic neděje, předměty, které se zrcadlí v místnostech zobrazených na plátně, bezvýrazné tváře a mučivá tíseň, to vše vyvolává vzpomínky na Magritta a di Chirica. Plátno „Mezi Apollónem a Venuší“, děsivý přízrak antiky v klidu větraného pokoje, z něhož statický chlad ideální krásy Apollóna nervně víří proti živé kráse modelčině (krev a mlíko), představuje precizní propracování kombinace barev naprosto v souladu s kompozicí obrazu. Jedlíci citronů jsou plni znepokojivých průhledů všední realitou, která, ač důvěrně známá, se stejně jako ve snu rozpoznat nenechá.

Zaseknutí a sošně vážní filozofové se v temných odstínech vznáší na stěnách, jejich stoly skutečně fyzicky přesahují dvojrozměrný prostor, lampičky jim osvěcují texty… Jen Mystik je infantilně deformován do podoby senilního kašpara. Pivovarovem lehce vysmívaná trojice „vážných“ provede návštěvníka k mystickému světu, na pomezí kabaly, matrjošky a shaolinu.

Rozvinutá „Sútra strachu a pochybností“ uvádí návštěvníka do krásného mýtu o nešťastné židovské komunitě, přesazené Stalinem na území Číny. V ovzduší taoistické prchavosti, konfuciánské důslednosti, ruských samovarů a vzpomínek na Tógu vznikla komunita, vyznačující se mystickým nadhledem přesně cílené ironie. Pivovarov tuto platformu, která by v případě neopatrného zacházení mohla zaniknout v cynických výkřicích, rozvíjí jak v linii narativní, tak ironické. „Lišky a slavnosti“, kniha, která barevně vyváženými akvarely, komentovanými hebrejsky, rusky i čínsky (kdo ví, co se za znaky skrývá?) vtipně glosuje různé vyprázdněné náboženské rituály: „Svátek vznešení se. (…) Sex: něžné dotyky citlivých míst měkkými štětečky až do dosažení orgazmu.“ Ironický podtext u většiny zobrazených a komentovaných svátků převažuje, jeden z nich přímo odkazuje k mýtům spojeným na Západě s Thanksgiving (a Santou!): „14. leden – Svátek chaloupek zapadaných sněhem“, a připomíná mnohé texty nepříliš známého ostravského undergroundového básníka, dramatika a filozofa Hlavsy Gege (vlastním jménem Milota Beneš). Mnohé jako by nalézaly ikonický vztah ke gotickým iluminacím (a gotickému tvarosloví vůbec), jiné k mystickým rukopisům. Eledim Ananim, Děti oblaků, pseudomytická sekta, vyprávějící liščí příběhy ústy v Čechách naturalizovaného Rusa, se zřejmě vážně v oblacích rozplynula. I když, kdo ví? Uprostřed Jemenu se také před pár staletími ocitli Židé v naprosté izolaci.

Nesmrtelní – eidetické krajiny, příběhy v suprematickém mechanizmu. Eidos (idea, podstata) vzlíná plátny jako představa obecného, bezejmenného (protože jméno nepotřebuje), jako mechanické povahy lidskosti – ať to zní jakkoli děsivě. Na konci může být cokoli. Pivovarovova 80. léta v sobě nesou silnější existenciální tón, v akvarelech převažuje černý humor, lehkost děl z posledních 20 let ještě nebyla plně odhalena a využita.

Průhledy všední realitou, která, ač důvěrně známá, se jako ve snu rozpoznat nenechá – něco totiž chybí. Pivovarov v precizní malbě vynechává právě body, kterých se v identifikaci jakéhokoli předmětu můžeme zachytit. Zůstává a není – eidem tvaru, pocitu, obrazu.

Viktor Pivovarov: Oni, Moravská galerie v Brně, Pražákův palác, 25. února – 23. května 2010; kurátor Marek Pokorný